Článek
Možná není pes tím viníkem pověstného nepřátelství mezi psy a kočkami. Třeba je to zrovna netečná kočička, která neví, že by podle nepsaných pravidel měla utéct. Vinen je i černý kocour v našem sousedství.
Jako na každém úsloví, i na onom známém a často používaném „chovají se k sobě jako kočka a pes“ prostě něco je a mnozí pejskaři mi to asi potvrdí. Kromě těch, kteří mají doma představitele obou rodů, a ti spokojeně usínají v jednom pelíšku. Ti mi budou zřejmě oponovat.
Něco jiného jsou ale domácí mazlíčci zvyklí na sebe z domácnosti a pak ti, kteří na sebe narazí na ulici nebo v parku. Nebo jako v mém případě kočičky, které volně brouzdají naší ulicí a přeskakují z jedné zahrady do druhé, včetně té naší. Některé z nich jsou kočkami pouličními.
Moje Belinda není žádný predátor a ve své podstatě je bázlivá až do morku kostí. Vyděsí ji úplně všechno. Od popelářského vozu po šustění listů stromu ve větru, nenadálý zvuk v dáli, bouřka, igelitový pytlík, a dokonce i když si kýchnu, začne štěkat a hledá, kam by zalezla. Zkrátka je to jeden velký strašpytel. Velký doslova a do písmene.
Belinda sice váží jenom 28 kilo, ale protože je z poloviny chrt, je vysoká, hubená a velmi atletická. A strach dokáže váhu zdvojnásobit, to mi věřte.
Jak už jsem řekla, Belinda se bojí snad úplně všeho a život s ní není úplně jednoduchý. Když to na ni přijde, chová se instinktivně podle vzorce „fight or flight“, což znamená bojuj nebo uteč. V našem případě v obráceném pořadí. Pokud ovšem není ve hře kočička.
A kočička, ta je ve hře velmi často. Tam, kde bydlíme, v rezidenční kopcovité části na konci Barcelony, žije koček mnoho. Některé z nich patří k rodinným domům nebo bytům v sousedství, ty ostatní ale stálý domov nemají.
Nemyslete si, že kočky nemám ráda. Naopak, mám ráda všechna zvířata a moje maminka by mohla vyprávět! Třeba jak jsem jako malá holčička tahala domů všechno, co se mi zdálo opuštěné nebo potřebné. Klidně i chcíplou myš, která přece měla nárok na důstojný pohřeb.
Ale zpátky k Belindě. Samozřejmě není zdaleka jediná, která má na kočky pifku, ale patří k těm nejdramatičtějším v celé čtvrti. Z poklidné vycházky se v mžiku stává lítý boj na vodítku, když se některá kočka objeví v dohledu. Já na kočku spoléhám a vší silou držím vzpínajícího se a štěkajícího se psa, než přeběhne ulici, vyskočí na zídku a zmizí v některé ze zahrad. Pouliční drama většinou netrvá ani minutu a je klid. Když kočka ví, co je správné.
Jenomže v sousedství máme také černého kocoura, a tomu je slušné vychování cizí. Nikam totiž neutíká, na zídky nevylézá a nemizí v zahradách. Jenom sedí, kouká a čeká. Jako by ho zuřivý pes nezajímal nebo mu byl veskrze ukradený. Dokonce se ani nenaježí a neprská, jak by se dalo očekávat. Jenom sedí, pozoruje a vzpínající se pes ho nechává netečným. Proto ho nemám ráda. Můj život je kvůli jeho bohorovnému klidu mnohem složitější.
Přiznám se, že mě už několikrát napadlo, co by se asi stalo, kdybych Belindu pustila a jsem přesvědčená, že zřejmě vůbec nic. Belinda by kolem kocoura kroužila a vyštěkávala, než by to jednoho či druhého přestalo bavit. Kdyby zaprskal nebo máchnul packou, Belinda by určitě utekla. Ona totiž ve skutečnosti není žádný hrdina, i když to tak při setkání s kočkami vypadá.
Jenomže já znám jednookého psa, kterému polovinu zraku vyškrábla kočka a také jsem před léty byla jsem svědkem vraždy v přímém přenosu.
Šla jsem se sousedkou, jejím chrtem v závodnickém důchodu a svým psem na procházku. Na konci vesnice mezi posledními domy, to byl chrt ještě pořád na vodítku a šel úplně v klidu, až možná trochu líně, se v mžiku vytrhl, skočil k plotu a bylo. Nikdo z nás ostatních si kočičky ani nestihl všimnout, tak to bylo rychlé. Na závodního chrta je zkrátka každá kočka krátká.
Přesto si myslím, že v souboji kočka-pes má navrch kočka a pes je před jejími drápy v nebezpečí. Proto Belindu nepustím, i když by se mi kolikrát chtělo. Ze zoufalství nebo z pomsty.
Ten černý kocour je totiž drzý, nevychovaný a také velmi škodolibý. Nejenomže nedbá žádných nepsaných pravidel a prostě neuteče, abychom mohly s Belindou v klidu pokračovat v cestě, ještě má tu drzost se s oblibou pohybovat kolem našeho domu. Zkrátka provokuje, jak se jen dá.
Onehdy jsem kvůli němu přišla pozdě do práce. Vracely jsme se s Belindou z ranní procházky a ten troufalec se posadil přímo před naše dveře. Belinda ho uviděla už zpoza rohu. Její nenávist ke kocourovi po pravdě řečeno vyplývá nejenom z faktu, že se s žádnou kočkou nikdy nesblížila a její socializace v tomto směru je nulová, ale také protože vykazuje velmi teritoriální sklony. A teď si představte velkého černého kocoura, kterak si vysedává před dveřmi do našeho domu!
Belindu jsem odtáhla a udělala s ní ještě jedno kolečko kolem bloku v naději, že si kocour mezitím najde jinou oběť k provokaci a někam se odvalí. Byla jsem naivní. Seděl tam pořád, a ještě se slastně rozvalil přímo na našem prahu! Mé možnosti přiblížit se s Belindou na vodítku kocourovi na dosah byly velmi omezené a na jasné příkazy zdálky, aby vypadl, prostě nedbal.
Trn z paty mi vytáhl až soused, který vylezl podívat se, cože se to venku děje za drama, a kočku se mu podařilo zaplašit. Do práce jsem to včas už ale nestihla. A vyprávějte šéfovi, proč jdete pozdě! Protože vám před domem sedí kočka?
Minulý týden jsme měly s Belindou vítanou návštěvu. Občas totiž hlídám fenku přátelům a ty dvě se mají moc rády, takže i já jsem ráda. Amber je nejpohodovější pes na světě a na rozdíl od Belindy ji nic nerozhází. Popeláři, vítr, bouřka, a dokonce ani petardy nebo moje kýchání. Jenom nemá ráda…kočičky.
Tentokrát jsem kvůli té prokleté kočce do práce nedojela vůbec. Ani pár následujících dnů. V neděli, poslední den s Amber, jsme to všechny tři vzaly hezkou procházkou čtvrtí, na jejímž konci je park. A k němu vede seshora prudký kopec.
Až do té chvíle to byla příjemná, tak trochu líná procházka. Každých pět metrů jsme se zastavovaly, aby si jedna či druhá holka očichala, co potřebuje, pozdravily se s téměř všemi psisky, která jsme cestou potkaly, a pomalu směřovaly domů.
Ten poslední kopec je krátký, ale opravdu velmi prudký. S psími holkami v klidu ťapkajícími po mém boku jsem opatrně scházela dolů. Amber není tak velká jako Belinda. Je to kříženec čehosi s čímsi a váží kolem 15 kilo. I její tažná síla se ale dokáže znásobit. A co teprve, když se pod kopcem na kraji parku objevil ten šílený černý kocour! Já jsem si ho nevšimla, zatímco obě holky ano a to obě najednou.
Nebyla jsem na takovou náhlou akci ani v nejmenším připravená, ale hrdinně jsem obě vodítka držela i za cenu, že bych měla skončit nosem v betonu. A ten černý ďábel si tam dál seděl jakoby nic! Obě holky letěly z kopce dolů s naježenými chlupy, hrdelním štěkotem a se mnou v závěsu. Celé spřežení se mi podařilo zabrzdit až pod kopcem. Ale to už jsem měla zvrtnutý kotník a kocour si tam dál seděl jak na nějaké přehlídce. Asi se velmi dobře bavil.
Už pár dní jen tak opatrně pajdám, pracuji z domova a modlím se, aby se mi černý kocour nepřišel vysmívat, dokud nebudu zase fit. Pak si to s ním vyřídím jednou provždy. Jenom ještě nevím jak. Ta malá černá koule zatím vyhrává na celé čáře. Jen počkej, kocoure!
