Článek
I když se problém týká i mnohých dospělých, musíme začít u dětí. A když u dětí, pak zejména u jejich rodičů. V jejich vlastním zájmu, v zájmu psa, i v zájmu výchovy. Zákon číslo jedna praví, že cizí psi se bez souhlasu majitele nehladí.
Děti, zejména ty malé, neví, že pejsek, který zrovna neštěká nebo nevrčí, nemusí být přítulný. Nebo mu hlazení není příjemné. Děti zvířátkům nechtějí ubližovat, ale dospělí jim to musí vysvětlit. A není to povinností majitele psa, ale rodičů. Přestože to bývá právě naopak.
Někteří rodiče mají pocit, že je úkolem majitele psa zařídit to tak, aby se jejich chlupáč nechal v klidu pohladit. Vždyť je to přece jen dítě, tak si chce sáhnout! A že se to psovi moc nelíbí? To je problém jeho páníčka, ne rodiče. To je ovšem velký omyl.
Pokud jde o mazlení se psy, někteří lidé mají mylnou představu, že nárok pohladit téměř jakéhokoli psa je jejich právem. Obzvláště takového, který vypadá přátelsky, je malý či chlupatý. Ti chlupatí totiž z nějakého důvodu vypadají více neškodně a přímo si o pomazlení říkají.
Psi mají individuální preference ohledně toho, kdy a jak chtějí s lidmi komunikovat. Někteří přátelští jedinci s nadšením vítají jakoukoli pozornost od kohokoli, kdekoli a kdykoli. Jiní psi jsou ale vůči cizím lidem rezervovaní či obezřetní, a fyzická pozornost je jim nepříjemná. Mohou mít dokonce s lidmi či dětmi nemilou zkušenost.
Samozřejmě jsme my majitelé rádi, že náš pes vzbuzuje úsměv a obdiv a možná ani nemáme nic proti tomu, aby se s ním děti trochu potěšily. Ale napřed se musí zeptat. Proč?
Za prvé je to zdvořilost a projev respektu. Slušné vychování je přece to, čeho se u dětí snažíme dosáhnout. Sednout do cizího auta bychom je také nepustili jenom proto, že se jim líbí. Ani v případě psů neplatí jiná pravidla. Pes není veřejným majetkem.
U slušnosti a respektu bychom mohli zůstat, ale důvodů, proč se napřed zeptat, než si psa pohladím, je víc. A naučit děti pochopit, proč ne každý pes jejich přízeň ocení, by mělo být základem výchovy.
Normální pes na dítě nezaútočí. Může se ale polekat. Může ho něco bolet. Může mít zkušenost s týráním. Ano, i děti mohou psa týrat, třeba i nevědomky. A pes ve všech těchto případech vyjede. Ne aby ublížil, ale aby varoval.
Takové neškodné psí varování ale může mít mnoho následků. Pro dítě, které se začne psů bát a rodičů, kteří si svůj strach otočí proti majiteli psa. Copak to jde, aby pes vyjel po dítěti? Ano, jde. V případě, že se rodič či dítě nezeptá, jestli si psa může pohladit, případně odpověď nerespektuje.
Každý pes se v přítomnosti svého páníčka napojuje na jeho emoce. Už jen proto je dobré s lidským průvodcem psa prohodit alespoň pár slov, než se soustředíme na chlupáče. Pes vycítí, když je páníček v pohodě, a proto bude pravděpodobně taky. To je vedlejší, ale velmi důležitý efekt dotazu, zda si smíme psa pohladit. Zeptat se není jenom slušnost, ale i praktická záležitost.
Možná si někdo myslí, že když se pes pohybuje na veřejnosti, musí být proto být přítulný, vychovaný a odolný vůči všem nástrahám. Bylo by hezké, kdyby tomu tak bylo. Ale stejně jako nejsou stejné všechny děti, také psi jsou velmi různí. Mají své rutiny, povahy, chiméry a třeba i bolesti. A také své páníčky.
Pes není veřejným majetkem jenom proto, že se pohybuje na ulici. Stejně jako naše děti nejsou dětmi všech. Strkat ruku do kočárku a pomuchlovat se s cizím miminkem je nepřípustné. Stejně tak nepřijatelné je sahat na cizího psa bez dovolení.
Ne každý pes, který je klidný a od pohledu neškodný, musí tolerovat dotyk cizí lidí. To, že zrovna nevrčí nebo neštěká, není žádným ukazatelem. Představme si sami sebe, kdyby k nám zčistajasna přišel cizí člověk a pohladil nás po hlavě. Nebo nás začal objímat. Zřejmě bychom ho odstrčili, a ještě přidali pár peprných poznámek. Pes nedělá nic jiného, jenom po svém.
Pes může být nervózní a cizí člověk to nepozná. Může trpět různými úzkostmi a v prostředí, kde je tolik zvuků, pachů, aut a lidí, jeho smysly jedou na vysoké obrátky. Nehledě k tomu, že se někteří psi mohou dětí opravdu bát.
Když k takovému psovi zničehonic přistoupí cizí dítě nebo člověk, pravděpodobně se vyděsí. A když se pes bojí, ať je velký či malý, dá to hlasitě najevo.
Asi není překvapením, že existují psi, kteří mají přirozenou a vrozenou potřebu své páníčky chránit. Nenadálý vstup do prostoru bez pozvání si můžou vyložit jako hrozbu. I když jsou dobře vychovaní a socializovaní. Jejich instinkt jim tak velí. Dospělý člověk možná takového psa pozná nebo alespoň vycítí respekt, dítě ale ještě nemá dostatek zkušeností.
Zvláštní kapitolou jsou asistenční psi. Od pohledu jsou dobře vychovaní, vycvičení a svého páníčka provázejí všelijakými záludnostmi. Všichni by ale měli vědět, že na tyto psy je prostě zakázáno sahat a odvádět jejich pozornost od povinností.
Pes na vodítku, ať už je to štěně nebo dospělý pes, může být zrovna ve výcviku a rozptylovat ho v takovém případě je nežádoucí, i kdyby vypadal, že si chce hrát.
Důvodů, proč se někteří psi nehladí, je mnoho. Neexistuje žádná výjimka, kdy je povoleno cizího psa hladit bez povolení.
Moje fenka je adoptovaná a velmi nervózní, a ještě před nedávnem měla z dětí panický strach. Vždycky mě dojme, když se mě dítě zeptá, jestli si ji může pohladit. Poděkuji mu a pochválím za to, že je tak slušně vychované. Svého psa se ale nejprve zeptám, co si o tom myslí. Poznám, jestli je v pohodě, nebo ve stresu a dítěti případně vysvětlím, proč to tentokrát nejde. Naprostá většina to pochopí, i když jsou třeba trochu smutné.
Stejná pravidla ale platí i pro dospělé. Respekt patří k dobré výchově. Není těžké dětem vysvětlit, že k lásce respekt prostě patří. A že i pohlazení může ublížit.
Zdroje:
