Článek
Není to takové sci-fi, jak by se mohlo zdát. Možnost nechat si naklonovat vlastního psa totiž reálně existuje. Pro někoho může takový klon znamenat etický problém, přesto by mnoho lidí neváhalo pořídit si identické zvíře. Nemusí jít pouze o psa, ale i o kočku, a některé laboratoře vám naklonují i koně.
Ztráta domácího mazlíčka bolí. Někdy až tak, že si umíme představit, že bychom si nechali „vyrobit“ jeho klon. Protože už žádný jiný nikdy nebude stejný jako ten, který nás opustil. Klon je proto jediná varianta, jak nechat zemřelé zvíře „obživnout“.
Od klonování slavné ovce Dolly v červenci 1996 se replikace zvířat stala z pouhé sci-fi realitou. Nicméně i téměř 30 let poté si mnoho lidí stále myslí, že tato praxe není legální. V USA a Asii se klonování mazlíčků provádí již několik let, ale málokdo ví, že ani v EU není taková praxe úplně zakázaná a dokonce se provádí komerčně.
V EU je zakázané používání klonovacích technik u hospodářských zvířat, dovoz takových klonů a uvádění potravin pocházejících z klonů na trh. To zahrnuje i maso nebo mléko klonovaných zvířat.
Klonování domácích mazlíčků, klonování pro vědecký výzkum nebo ochranu ohrožených druhů, jakož i používání těchto postupů k výrobě léčiv nebo zdravotnických prostředků, je ovšem povolené.
Tato praxe se ovšem nejen z důvodů morálních pochybností nestala rozšířenou možností pro všechny, kteří ztrátou zvířete trpí, a to zejména kvůli vysokým nákladům. Cena za klon v současnosti začíná na 55 000 eurech a v Evropě jej můžete pořídit ve Španělsku nebo ve Velké Británii.
Jak to funguje? Prakticky jakýkoli pes může být klonován, nehledě na plemeno, velikost nebo stáří. Klonovat psy je možné i posmrtně, ale maximálně do 5 dnů po smrti. Jestli vás tedy teď napadlo, že byste si nechali naklonovat psa, který zemřel před rokem, tak to už bohužel možné není.
Kvůli biopsii, při které se odebere vzorek kůže, nemusíte cestovat s živým ani mrtvým psem do zahraničí, tu by měl být schopen provést i váš veterinář.
V laboratoři, kam se vzorky v přísně předepsaném režimu musí dopravit, se izolují a kultivují živé buňky. Nemusíme být vědci, abychom pochopili, že k úspěchu procesu jsou zapotřebí další živí psi. Dárce vajíček a náhradní matka. V podstatě se jedná o velmi podobný proces jako v případě umělého oplodnění, takzvaného IVF, který už je dnes velmi běžným lidským reprodukčním procesem.
Aby se ale jednalo o skutečný klon, v laboratoři se napřed z dárcovských vajíček odebere DNA tak, aby byla geneticky čistá a „nezašpinila“ DNA klonovaného psa, která se naopak do vajíček implantuje. Jakmile vzniknou oplodněná embrya, k jejichž výrobě se používá přístroj s elektrickými šoky, vloží se do náhradní matky nebo uloží do mrazicích boxů.
Tam vydrží tak dlouho, jak budete ochotni za jejich uchovávání platit nemalé peníze. Pak si ale můžete třeba v důchodu nechat naklonovat psa z mládí. Nebo až budete mít víc času, nastane příhodnější okamžik nebo v jakémkoli jiném okamžiku. Většina majitelů zesnulých psů ale chce klon co nejdříve ve víře, že jim pomůže vyrovnat se se ztrátou.
Zde je na místě zamyslet se nad dalším etickým problémem klonování. K úspěchu procesu až po narození štěněte (či kotěte nebo hříběte) je zapotřebí dalších zvířat, která jsou hormonálně stimulována a musí podstupovat chirurgické výkony.
Takových zvířat může být několik v případě, že první těhotenství neproběhne úspěšně. A to vše proto, aby jeden páníček dostal psa, kterého si přeje, a zaplatil si za něj.
Genotyp klonu je identický s originálem, ale to není jediné, co dělá každého psa unikátním. Klonovaný pes často spatří světlo světa s předurčeným, často nepříjemným osudem. Majitelé do něj od začátku vkládají naděje a výzvy a mohou ho vinit za to, že není stejný jako jeho originál. Protože on ani nemůže být úplně stejný.
Geneticky se skutečně jedná o kopii. Pes bude mít stejné vlastnosti jako původní pes. Získá jeho inteligenci, temperament a vzhled. Pokud byl originál zvídavý, bude i jeho klon. Stejné to bude v případě psů plachých nebo odvážných, aktivních či nezávislých. Bude stejný i vizuálně, i když drobné odchylky třeba v barevných flecích se mohou vyskytnout.
Jenomže DNA nedělá celého psa. Jeho povahu, a hlavně náš vztah k němu tvoří celý soubor vnějších vlivů, jako je prostředí, strava, zážitky a emoce. Typickým příkladem může být už samotný příchod štěněte do rodiny.
Původního psa jste mohli dostat od rodičů nebo partnera jako překvapení. Prošel s vámi životní etapou vlastního vývoje a zažil s vámi všechny výhry, pády, stěhování a možná založení rodiny. Podnikali jste spolu různá dobrodružství, brali ho s sebou do společnosti a třeba jste bydleli na malém městečku v domku se zahradou.
Klon přijde do úplně jiné situace. Jste starší, usazenější, z maloměsta jste se přestěhovali do městského bytu a děti už jsou odrostlejší. Nebo naopak přibyly. Už nejezdíte na výlety tolik jako dřív a máte jiného partnera nebo partnerku. Takový pes je navíc zatížen vaší představou, že musí být stejný jako jeho originál. Jenomže to on nemůže. Je to dvojče, které vyrůstá za jiných okolností.
Zvíře je mnohem víc než jen jeho DNA. Klonovaná zvířata nikdy nebudou přesnou kopií původního mazlíčka. Budou mít odlišné životní zkušenosti, což povede k pozměněné osobnosti.
Komerční klonování domácích mazlíčků je relativně nová služba, dá se tedy předpokládat, že s postupem času bude finančně dostupnější a nebude vyhrazeno movitým lidem a celebritám jako doposud. Z nich můžeme jmenovat třeba Toma Bradyho, Paris Hilton, Simona Cowella nebo Barbru Streisand, která už si nechala psa klonovat dokonce dvakrát.
Kdyby někoho napadlo využít možnosti klonovat svého domácího mazlíčka a může si to dovolit, měl by si položit jednu důležitou otázku. A tou je, proč vlastně za každou cenu chce klon toho, kdo jej opustil.
Opravdu tolik touží po vytvoření pouhé kopie, nebo chce znovu zažít to neuvěřitelné pouto a bezpodmínečnou lásku, jakou dostával od původního psa? Stesk po emocích totiž není tím správným faktorem v rozhodování.
Pes nemůže být stejný, protože ani my už nejsme. Emoce kopírovat nelze a klonování není reinkarnace.
