Článek
Pes pozná, že se něco děje, protože se mění chemie v našem těle. A může jít o změnu jak fyzického, tak i mentálního stavu. Psi navíc umí číst naše emoce a někteří jsou takovými mistry, že dokáží potíže svého páníčka zrcadlit. Zejména ti, jejichž vzájemné pouto s majitelem je významné.
Vědci teprve začínají objevovat všechny zdravotní stavy, které mimořádný psí nos umí vyčenichat. Už se ale ví, že pes dokáže vycítit třeba rakovinu, covid a různé neurologické poruchy. Psi nemají jen neuvěřitelné nosy, ale také bystré pozorovací schopnosti a někdy rozeznají, že nejsme ve své kůži ještě předtím, než si to sami uvědomíme.
Každý pes, kterého potkáte na ulici neví, že zrovna nejste v kondici, protože vás nezná. Ani neví, že trpíte, něco na vás leze nebo jste psychicky na dně. Pozná ale, že jste divní nebo že berete léky, které mu zrovna moc nevoní.
Když ale žijete se psem pod jednou střechou a máte s ním vytvořené pouto, pozná všechno. Nejenom když jste smutní, veselí nebo ve stresu, ale také neomylně rozpozná změny ve vašem těle. Někteří psi jsou v tom úplní mistři.
Měla jsem dobrmana Olivera, který před několika lety odešel do psího nebe, a ten byl v detekování všeho „podezřelého“ nepřekonatelný. Byl velmi společenský a měl rád všechny děti, lidi i zvířata. Přesto mě přiváděl do trapných situací, protože se někdy zdánlivě bezdůvodně rozštěkal na cizí lidi. Ve valné většině to byli stařečci.
Myslela jsem si, že ho děsí hůlka nebo chodítko, kterou si pomáhali při chůzi. Ale ne. Občas se rozštěkal i na staré lidi, kteří žádnou pomůcku neměli. Někdy přitom i couval, jako by mu snad ti nebožáci chtěli ublížit. Teprve po čase jsem přišla na to, že to velmi pravděpodobně způsobovaly léky, které ti lidé užívali.
Měli jsme souseda ve velmi pokročilém věku. Byl to moc hodný stařík a s Oliverem si rozuměl. Když byl pán na zahrádce, Oliver přiběhl k plotu, aby ho radostně pozdravil. Až jednou se něco stalo.
Soused seděl na lavičce pod ořešákem, jak to často dělával, ale Oliver ho tentokrát neběžel pozdravit jako obvykle. Místo toho vrčel, štěkal, choval se podivně a k plotu se vůbec nepřiblížil. Nakonec svěsil ocas a vrátil se do domu, aniž by na sousedovo přátelské volání reagoval. Soused druhý den zemřel.
Já nemocná často nebývám, nepočítaje občasné nachlazení či chřipečky. Za deset společných let se ale ani mně občasné zdravotní problémy nevyhnuly. Cokoli se mi dělo, Oliver zrcadlil. Problémy s očima, zažíváním i kožními alergiemi. Jednou jsme si ale role obrátili.
Oliver měl zničehonic potíže s pohybem. Začal chodit opatrně, pomalu, po pár krocích se zastavil a naříkal. Okamžitě jsme jeli na veterinární kliniku.
Byla to herniace disku neboli výhřez meziobratlové ploténky s návrhem operativního řešení. Oliver dostal léky na úlevu, jenomže místo jeho operace jsem za pár dnů skončila v nemocnici já. Zničehonic jsem se nemohla pohnout. Bolest i při minimálním pohybu vystřelovala do zad jako když mě bodají kudlou. Oliver vedle mě seděl a starostlivě mě pozoroval. Věděl, jak mi je.
V nemocnici jsem zůstala několik dní, po kterých jsem chodila ztěžka, opatrně, stejně jako Oliver. Byli jsme zkrátka taková pochroumaná dvojka, k údivu či snad k smíchu kolemjdoucích. Dostali jsme se z toho oba a bez operace.
Náhoda? Snad ano, ale bylo jich až příliš. Jeho problémy se srdíčkem, které se mu staly osudnými, jsem od něj naštěstí nepřevzala. Někdo z nás dvou musel zůstat silný.
Belinda je úplně jiná než Oliver. Nezávislá fenka, která o přítulnost nestojí a někdy si myslím, že mě snad ani nemá ráda. Po bytě mě jako Oliver nedoprovází a někdy mám pocit, že jí vlastně ani moc nezajímám. Gauč se mnou sice sdílí, ale na opačné straně. Ne jako Oliver, který býval za každých okolností ke mě přitisknutý. Už jsem si na její nezávislost a individualitu po dvou letech zvykla a mám ji ráda i s jejími zvláštnostmi.
Rutinu zná Belinda moc dobře. Když pracuji z domova a zasednu k psacímu stolu, odebere se po schodech nahoru, zaleze do postele a sejde dolů přesně ve 13.00. To mám totiž obědovou pauzu, kterou zahajujeme krátkou procházkou. Ona se pak vrátí do ložnice a dolů schází kolem šesté. S Belindou hodinky k ničemu nepotřebuji.
Před pár týdny byla ale Belinda divná. Už jsem jako vždy seděla u stolu, ale ona neodešla jako vždy do pelíšku. Stála vedle mě, opírala se mi o nohu a pozorovala mě. Pohladila jsem ji a pokračovala v práci.
Ona ale pak udělala něco moc divného. Protáhla se mi kolem nohou a stočila se do klubíčka pod psacím stolem. Nikdy předtím nic takového neudělala. Přitom to byl den jako každý jiný.
Ten večer jsem uléhala do postele s horečkou a několik dní zápasila s tou nejhorší chřipkou ve svém životě. A Belinda to věděla už ráno. A pak že jsem jí ukradená. Celou dobu mi byla nablízku, kontrolovala mě, a dokonce se ke mně tulila.
Soudě dle radostných projevů Belinda nejvíc na světě miluje mého syna a také jeho psa. V jejich přítomnosti se mění na milující a šťastné zvíře. Přiznám se, že někdy tak trošku žárlím.
Před pár dny jsem podstoupila plánovanou operaci. Nic závažného, ale musela jsem přes noc zůstat v nemocnici. Belindu si k sobě vzal syn, takže jsem si o ni dělat starosti nemusela. Jenomže se zase stalo něco divného.
Belinda za celé dva dny nesežrala ani sousto a celou dobu prakticky bez hnutí ležela na místě. Nechtěla si hrát, běhat po parku, nic z toho, co normálně na návštěvě u syna zbožňuje.
Už zase sdílíme gauč, každá na opačné straně a Belinda odchází do ložnice, když sednu k psacímu stolu. Zase je všechno tak, jak má být.
I když existuje mnoho věrohodných vědeckých vysvětlení proto, že váš pes ví, že jste nemocní a snaží se vás utěšit, podpořit nebo upozornit, působí to téměř jako nějaké mezidruhové spojení, které se rovná zázraku.
Poslouchejte svého psa, pokud se začne chovat neobvykle nebo se snaží upoutat vaši pozornost. Zřejmě ví něco, co vy ještě ne.
