Psi pro začátečníky - velmi malá plemena

Pokud někdo nemá s chovem, natož pak výcvikem psů vůbec žádné zkušenosti, měl by si svého prvního pejska vybírat velmi pečlivě, aby nebyl zklamaný, psa po pár týdnech „neodložil“ do útulku nebo aby jeho pes někomu jinému nezpůsobil škodu či dokonce zranění.

Už jsem o tom jednou psala, že by vůbec nebylo od věci, aby se na chov psa vydávalo něco jako řidičák - přičemž by příslušný budoucí chovatel musel prokázat jisté teoretické vědomosti a praktické dovednosti ještě před tím, než by si směl psa pořídit. Náročnost „zkoušek“ by pak závisela na konkrétním plemeni, které by si chtěl pořídit - a stejně jako člověk, který má řidičák jenom na malou motorku, nemůže sednout za volant osobního auta (natož pak kamionu nebo autobusu plného lidí), ani člověk s „řidičákem“ na čivavu by nemohl mít pitbula, rotvajlera nebo československého vlčáka.

Svého průvodce „pro začínající pejskaře“ tedy začnu od plemen velmi malých až trpasličích. Ovšem ještě předtím předesílám jednu nesmírně důležitou věc:

Nikdy, opravdu nikdy, nekupujte štěně z množírny!!!

Za prvé tak podporujete opravdu velmi odporný byznys - a za druhé se tato snaha ušetřit „na nepravém místě“ může ve finále velmi vymstít, protože štěňata z množíren jsou obvykle ve velmi špatném fyzickém i psychickém stavu. Trpí mnoha vrozenými vadami, protože v množírnách se často provozuje plemenitba velmi blízkých příbuzných, bývají předčasně odebírána od matek, jejich matky i samotná ta štěňata jsou velmi špatně živené, jedna se psy od narození psychicky deprivované, kteří se občas chovají zcela nevypočitatelně - a v těch negativech by se dalo ještě pokračovat.

Nakonec takové štěně buď stejně skončí v útulku, protože jeho nezkušený majitel si s ním neví rady, nebo, v tom lepším případě (pro psa, nikoliv pro majitele) za veterináře utratí dvojnásobek i trojnásobek toho, co by stálo „štěně s papíry“ od prověřeného chovatele. Vzhledem k vrozeným vadám a všeobecně nepříliš dobrému zdravotnímu stavu také pejsci z množíren předčasně hynou.

Takže pokud jste např. chtěli pořídit společníka svým dětem, místo veselého parťáka jim pořídíte vystresovaného neurotika, který se vůči nim bude chovat bojácně nebo naopak agresivně, za veterináře utratíte „majlant“ a/nebo svým dětem způsobíte bolest a stres tím, že přes veškerou snahu a péči vás i veterinárních lékařů pejsek, který by se za normálních okolností dožil 15 i více let, „odejde za duhový most“ třeba jenom po pouhých dvou třech letech.

Pokud se vám nechce za pejska utrácet moc peněz, máte v zásadě dvě možnosti:

1) Vezmete si nějakého pejska z útulku. V útulcích se nacházejí psi nejrůznějšího stáři od štěňat, která se přímo v útulku narodila - ano, existují i takové lidské bestie, které „vyhodí na ulici“ klidně i březí fenku, až po psí dědečky a babičky. V útulcích se také ne až tak výjimečně ocitají i čistokrevní psi - a v případně mnohých kříženců je zase na první pohled vidět, které konkrétní plemeno v jejich genech převládá a tedy nejspíš půjde co do povahy a temperamentu o jedince velmi podobného čistokrevnému příslušníku tohoto plemene. Kromě toho provozovatelé a pracovníci útulků vám většinou velmi ochotně poradí, jaký pejsek by byl pro vás vhodný - protože opravdu není jejich zájmem, abyste si vybrali špatně a po několika týdnech či měsících jim pejska zase „vrátili“.

2) Možností je i pes koupený jako „bezpapírový“ na inzerát od slušného člověka, který buď svou fenku zkrátka „neuhlídal“, nebo byl toho názoru, že pro její psychický stav bude lepší, aby aspoň jednou za život měla štěňata, ale nechtělo se mu s ní chodit na svody a bonitace, ale pouze se domluvil s majitelem psa stejného plemene na zplození čistokrevných štěňat bez oficiálního rodokmenu.

Slušného člověka, který prodává takovéto „štěně bez papírů“ v podstatě jen za symbolických „pár korun“ (které mu více méně zaplatí pouze náklady na veterinární péči o březí fenu a náležitou výživu pro ni i štěňata) poznáte podle toho, že se vůbec nebrání tomu, abyste se na štěně přijeli podívat k němu domů, rád vám ukáže, v jakém prostředí se narodilo a dosud vyrůstalo, ukáže vám jeho matku (a občas i otce, protože se obvykle jedná o psa z blízkého okolí), ochotně vám poskytne i nějaké rady a většinou vám „vnutí“ i oblíbenou hračku onoho štěněte či jiný podobný předmět sloužící k tomu, aby štěně zbytečně netesknilo, ale naopak se u vás doma co nejrychleji aklimatizovalo.

Seriózní chovatel, který prodává psa s rodokmenem, se samozřejmě chová velmi podobně, navíc v případě registrovaných chovných stanic je možné si každou konkrétní chovnou stanici předem prověřit. Stejně pečlivě, jako si vybíráte cestovní kancelář, se kterou pojedete na dovolenou, nebo střední školu, na kterou pošlete svého potomka, měli byste si volit i chovatele, od kterého si pořídíte štěně.

A jaké štěně si tedy jako začátečník pořídit?

Tento výčet samozřejmě nemůže pokrýt všechna u nás dostupná malá až miniaturní plemena, ale zastaví se pouze u těch nejběžnějších či aktuálně nejoblíbenějších.

Jedná o plemena s poměrně starou a úctyhodnou historií, pocházející ze „sladké Francie“, která byla (zejména tedy pudlové) ještě donedávna velmi běžná. V současné době nějak „vyšla z módy“, ale za prvé není nutné mít vždycky to nejmódnější plemeno a za druhé móda se po čase vždycky vrací.

Pudl byl kdysi dávno lovecký pes, užívaný zejména při lovu vodního ptactva (ze současných loveckých plemen je jeho nejbližším příbuzným irský vodní španěl), který se ale pro svůj velmi atraktivní zevnějšek (zvláštní hustá, dlouhá a vlnitá srst, kterou lze česat a stříhat do nejroztodivnějších tvarů) poměrně rychle stal oblíbeným společníkem šlechticů a bohatých měšťanů - a zejména jejich manželek. Z tohoto důvodu, tedy aby jej snadno unesla v náručí i „křehká dáma“, se také začaly šlechtit jeho stále menší a menší varianty - z nichž posléze vznikl současný trpasličí pudl a jeho ještě o pár centimetrů menší varianta, tzv. toy pudl (tato dvě nyní samostatná plemena od sebe rozezná jen znalec a liší se pouze výškou v kohoutku).

Bišonek je podle všeho blízký příbuzný pudla, taky byl zřejmě používán při lovu k přinášení pernaté zvěře, ovšem velmi rychle se začali chovat a mezi sebou křížit hlavně takoví jedinci, kteří slibovali vyšlechtění zářivě bílých psů s „roztomile chlupatým“ exteriérem připomínajícím plyšovou hračku. Proto se i on velmi rychle prosadil zejména jako společník šlechtičen a bohatých měšťanek, a to také již v raném novověku - tedy v 16. až 17. století.

Po Velké francouzské revoluci přinejmenším část pudlíků a bišonků vyměnila přepych zámků a salónů za třpytivé pozlátko cirkusových manéží a „prkna, co znamenají svět“ v kabaretech a varieté. A to proto, že se jedná o psíky bystré, hravé, snadno cvičitelné, neagresivní, ba naopak vůči lidem přátelské a snášející se poměrně snadno i s dalšími jedinci svého druhu i jinými zvířaty, navíc mnozí z nich - což platí zejména pro pudly - jsou rození komedianti a vyslovení exhibicionisté, kteří si předvádění se na veřejnosti i potlesk publika vyloženě užívají. I v dnešní době proto naprostou většinu cvičených pejsků v cirkusech, kabaretech a varieté tvoří právě pudlíci - nejčastěji ve variantě trpasličí nebo střední (tzv. pudl standard).

S tzv. pudly královskými (tedy těmi největšími, kteří mohou dosahovat výšky i kolem 60 cm v kohoutku) se pak můžeme občas setkat také jako s asistenčními nebo slepeckými psy, případně - pro jejich vynikající čich - i jako s hledači drog a výbušnin na letištích. Pudli (všech velikostí) a bišonci jsou také někdy používaní v canis terapii nebo se s nimi jejich majitelé účastní soutěží v tzv. agility.

Jak již jsem uvedla, jedná se pejsky bystré, snadno cvičitelné a neagresivní. Zpravidla není problém pudlíka nebo bišonka „skamarádit“ s kočkou či králíkem - komplikací ovšem může být vrozená hravost psů obou těchto plemen, kteří tím pádem mají tendenci svého „zvířecího parťáka“ nenechat v klidu, ale naopak se budou snažit jej zapojit do svých „lotrovin“, což zejména některým plemenům koček může docela vadit - a nebudou na to vždy reagovat zrovna přátelsky nebo pouhým útěkem do výšek.

S plazy - tedy želvami, gekony, varany, leguány, agamami, chameleony apod. - stejně jako s ptáky je moc nespřátelíte. Vyskytují-li se mimo klece a terária, tito zvědaví pejsci budou mít tendenci zkoušet si s nimi hrát, a tedy do nich budou různě „šťouchat packou“, což se plazům líbit nebude a ptáci uletí. Plazů v teráriích a ptáků v klecích, podobně jako rybiček v akváriu, si ovšem buď vůbec nevšímají, nebo je pouze se zájmem pozorují, ale nemají obvykle tendenci na ně útočit. Někteří pozorování podobných tvorů berou jako svého druhu televizi - a mimochodem, rovněž na samotnou televizi nebo na filmy či videa pouštěné na počítači se tato plemena docela ráda dívají a občas na děj na obrazovce i živě reagují, zejména vyskytují-li se v něm zvířata či lidé v pohybu.

Hravost a komediální talent těchto psů může být určitým problémem i pro jejich majitele, protože tato plemena se opravdu nesmírně nerada nudí. A pokud nemají lepší zábavu, dokážou být velmi kreativní v demolování domu či bytu. Trhání tapet na úzké proužky, okusování noh nábytku, rozžvýkání důležitých dokumentů nechaných na stole nebo roztrhání ozdobných polštářů, kožešin, přehozů, závěsů, záclon, koberců i ubrusů - to vše se může v jejich repertoáru nalézat a majitel občas nevěří svým očím, kde se v tom malém psíkovi vzalo tolik síly a vynalézavosti.

Sice jako každý pes i pudlíci a bišonci klidně prospí 16 a více hodin denně, takže pokud zůstanou většinu dne doma sami, protože rodina jejich majitele odešla do školy a do práce, nikterak jim to nevadí. Ostatně když jeden anglický soud posuzoval, zda je či není týráním nechávat 9-10 hodin denně psa doma samotného, soudce si za účelem zjištění pravdy pořídil právě černého pudlíka, kterému dal jménu Justice, a ze záznamů skryté kamery zjistil, že milý pudlík po dobu jeho nepřítomnosti v podstatě jenom spí (a tedy jej nijak nepostrádá).

Ovšem poté, co se kdokoliv z jeho „páníčků“ dostaví domů, pudlíci i bišonci se „zázračně vzbudí“ a jsou plní energie, takže nyní očekávají „nějakou zábavu“. Vzhledem k tomu, že se jedná o pejsky opravdu malé - a tedy i s krátkými nožičkami - rozhodně nevyžadují mnohakilometrové „tůry“, bohatě jim stačí cesta do nějakého blízkého parku a zpět (pokud je opravdu ošklivé počasí, mnohdy ani to ne), ovšem během procházky (a občas i po návratu z ní) si chtějí hrát. Milují aportování klacíků, míčků i frisbee, snadno a ochotně se dají vycvičit i k přeskakování kmenů či jiných překážek, většina z nich v létě též docela ráda plave.

Máte-li ve svém okolí sportovní areál pro psy nebo dokonce tréninkový prostor pro agility, kde se nacházejí překážky, kladiny, rukávy, kterými se dá prolézat atd., aspoň 2-3× týdně tam svého pudlíka/bišonka vezměte a bude spokojený nejen on, ale i vy - protože potom už nehrozí, že vám bude „z nedostatku jiné zábavy“ ničit domov.

Co se týče zvukových projevů, tito pejsci jsou sice dosti temperamentní, ovšem naprostou většinu z nich lze poměrně snadno a rychle naučit, aby štěkali pouze na procházce, maximálně si občas „radostně štěkli“ při hrách v bytě, ale jinak aby nerušili. Jak už jsem napsala, dobu vaší nepřítomnosti zpravidla celou prospí, takže zvykáte-li je od štěněte na to, že část dne budou v bytě trávit sami, nehrozí, že by si sousedé na vašeho psa stěžovali. Co se hlídání týče, je to dosti individuální - někteří jsou z tohoto hlediska flegmatici, kterým je případný zloděj „ukradený o půlnoci“, dokud nestojí přímo u nich, jiní mají tendenci aspoň jedním dvěma zaštěkáními hlásit cokoliv neobvyklého. Lze je však poměrně snadno vychovat, aby tak nečinili, takže jak bišonek, tak pudlík nemusí být dokonce ani v paneláku žádným problémem.

Velkou výhodou pudlů je, že vůbec nelínají, takže za prvé nemáte starosti s psími chlupy po bytě a za druhé jsou jako mazlíčci poměrně dobře snášeni i naprostou většinou alergiků. Jistou „daní“ za to ovšem je nutnost nechat je pravidelně stříhat a rovněž tak - zejména pokud se svým psem chodíte do přírody, případně je i ve městě zrovna deštivo, blátivo či nasněženo - jej musíte také velmi často česat.

Na druhé straně pomocí sestřihu a načesání můžete svému psovi dát téměř libovolný tvar - a pokud se vám tento tvar omrzí, za pár měsíců jej můžete velmi radikálně změnit. Zejména pokud nemáte v plánu se svým psech chodit na výstavy, může vypadat úplně jakkoliv si zrovna zamanete.

Bišonky je taktéž nutné často česat i nechat je pravidelně stříhat - a ani oni při dostatečné péči skoro nelínají - navíc (jako je tomu u všech dlouhosrstých plemen) se jejich chlupy chovají velmi podobně lidským vlasům, tedy lze je relativně snadno vysát a vykartáčovat. Některým alergikům bišonci problém vůbec nedělají, jiným ano. Máte-li doma alergika, asi nejdříve zjistěte, jak reaguje na kontakt s pudlem či bišonkem, případně jako „větší jistotu“ zvolte raději úplně bezsrsté plemeno (o kterých píšu níže).

Odměnou za veškerou tuto námahu spojenou s péčí o srst vám pak bude nejen spokojený, ale také velice hezký pes. Navíc pudlíci i bišonci se češou rádi a ani proti stříhání zpravidla nijak neprotestují. Chcete-li si námahu s udržováním srsti svého psa poněkud usnadnit, v podzimních plískanicích nebo když je ve městě nahnědlá sněhová „břečka“ mu pro jistotu na procházku oblékejte nepromokavý obleček kryjící i jeho bříško a tlapky po celé délce.

Naprostá většina pudlíků i bišonků je ovšem docela nadšená z čistého čerstvě napadaného sněhu - a to s oblečkem či bez něj. Přece jen se však jedná o poměrně malé pejsky, kteří by mohli prochladnout, takže v zimě ani v podzimním/jarním chladném a deštivém počasí s nimi bez oblečku moc dlouhý čas venku netravte - dvojnásob tato poučka platí pro pejsky starší až staré.

Další výhodou pudlů je jejich neuvěřitelná barevná rozmanitost. Nyní si můžete pořídit buď jednobarevnou variantu, a to nejen bílého, černého a hnědého, ale také ve všech možných odstínech stříbrné (někdy též nazývané „modrá“) a tzv. apricot (tedy meruňkové), nebo dokonce psa vícebarevného. Tomu se někdy říká „harlekýn“, jindy „fantom“ a může být černo-bílý, hnědo-bílý, ale i stříbrno-bílý, černo-stříbrný, černo-meruňkový, hnědo-meruňkový, stříbrno-meruňkový (varianty hnědo-stříbrnou a meruňkovo-bílou jsem ještě neviděla, což však neznamená, že neexistují) nebo dokonce trojbarevný či čtyřbarevný.

Mohou být „strakatí“ podobně jako dogy harlekýn, border kolie nebo australští ovčáci, ale rovněž mohou vypadat tzv. „s pálením“ jako to mají např. dobrmani - tedy hřbet, horní strana ocásku a vnější strana tlapek tmavší barvy, zatímco bříško, „náprsenka“, vnitřní strana tlapek, spodní strana ocásku a někdy i tzv. „maska“ v barvě světlejší, případně mohou mít některé části těla - obvykle „masku“, uši a „bambulky“ na konečcích tlapek a ocásku - v kontrastní barvě/barvách ke zbytku těla. I jednobarevní meruňkoví a stříbrní pudlíci mohou mít některé části těla zbarvené do viditelně světlejších odstínů a jiné do nápadně tmavších.

Bišonci naopak - jsou-li čistokrevní - se vyskytují pouze v barvě bílé. V USA se poslední dobou objevují také v různých odstínech plavé a béžové, ale mezinárodními standardy tato barva ještě nebyla všeobecně uznaná. Samozřejmě i bišonky můžete pomocí přelivů dobarvit, případně si pořídit nějakého křížence - v poslední době jsou poměrně populární kříženci bišonska s pudlem, s lhasou apso nebo s ši-tzu.

Vzhledem ke svému původu mají pudlíci a bišonci nejen velmi dobrý čich, ale také - ve srovnání s jinými psími plemeny - dost dobrý zrak. Své okolí tak velmi rádi pozorují - a vzhledem k tomu, že jsou malí, samozřejmě s oblibou vyskakují na výše položená místa, aby měli dobrý rozhled.

Výhodou - či možná nevýhodou, jak se to vezme - je dlouhověkost pudlů i bišonků. Není ničím neobvyklým, že při dobré péči se dožívají 17, 18 i více let. Na straně jedné je tak fajn, že pořídíte-li tohoto pejska jako kamaráda svým předškolním dětem, je vysoce pravděpodobné (zejména nepůjde-li o psa z množírny - viz výše), že s ním tak prožijí celé své dětství a mládí až do doby odchodu z domova. Na straně druhé je ovšem nutné počítat s tím, že pořízení štěněte pudlíka nebo bišonka je závazek téměř na čtvrtinu života.

V případě lidí staršího věku, kteří si chtějí jako společníka pořídit některé z těchto plemen, jim radím poohlédnout se přes inzeráty nebo v útulcích po pejskovi ve věku 7, 8 i více let. Obě tato plemena jsou co do zdraví dosti odolná a netrpící žádnými významnými vrozenými vadami, což platí zvláště pro pudlíky, ale i bišonci jsou obvykle do vysokého věku poměrně zdraví. Nedojde-li k nějakému neštěstí (např. vběhnutí psa pod auto), u těchto plemen ani při pořízení pejska vyššího věku moc nehrozí vysoké účty za veterinární péči.

Pudlíci a bišonci zpravidla ani ve vysokém věku nemají problémy s páteří či chůzí, ale i pokud by se náhodou stalo, vzhledem k jejich velikosti je velmi snadné nosit je.

Podobně jako v případě pudla se i zde jedná o původem lovecké plemeno, které se ovšem kvůli svému exteriéru - dlouhé srsti, díky které vypadá jako oživlý míček či chlupatá kulička - rychle stalo vyhledávaným společníkem zejména pro dámy.

Dokonce potopení slavného Titanicu (o kterém jsem už psala) přežili celkem tři malí pejsci, jež si jejich majitelky zastrčily pod kabát při nastupování do záchranných člunů - a dva z těchto zachráněných byli právě trpasličí špicové, jeden bílý a druhý tzv. pomeranien, tedy v barvě oranžové (jen tak na okraj, havárii vzducholodě Hindenburg přežila zase fenka dalmatina).

Toto plemeno se svými výhodami a nevýhodami velmi podobá jisté směsici již uvedených trpasličích pudlů a bišonků. Je taktéž zcela nutné jej nechat pravidelně stříhat a rovněž o jeho srst pečovat česáním, stejně jako bišonek není zcela „nelínavý“, ale při dobré péči líná velmi málo a jeho dlouhé chlupy jsou snadno odstranitelné kartáčováním a vysáváním. Má však velmi hustou podsadu, takže se už nejedná o psa vhodného pro alergiky.

Na rozdíl od bišonka se vyskytuje ve více barevných variantách - kromě již zmíněného bílého a pomerančového se špicové (podobně jako pudlíci) vyskytují také v barvách černé, hnědé a stříbrné (nazývané občas i vlčí). Je tolerována tmavší maska, a naopak nesmírně světlé jiné části těla, vysloveně vícebarevní trpasličí špicové zatím nejsou oficiálními mezinárodními standardy plemene uznáni, což ovšem neznamená, že se občas nemohou objevit, zejména mezi „bezpapírovými“ psy.

Jedná se o psy temperamentní a hravé podobně jako pudlíci a bišonci, takže rádi aportují, přeskakují překážky a dá se s nimi poměrně snadno trénovat i agility. I jim uděláte velkou radost, pokud se jim po návratu z práce budete věnovat nebo je dokonce několikrát týdně budete s sebou brát do nějakého „psího parku“, kde se mohou dostatečně vyřádit a „vyblbnout“ - jinak také hrozí, že by v době vaší nepřitomnosti mohli z nudy z vašeho bytu/domu „udělat kůlničku na dříví“. Většina špiců nemá strach z vody, takže v létě budou ochotní si i zaplavat či s vámi sjíždět řeku - a stejně tak v zimě jsou zpravidla nadšení čerstvým „prašanem“, což není až tak překvapivé, protože blízkými příbuznými špiců jsou některé druhy severských psů (např. finsko-karelská lajka).

Vůči cizím lidem jsou o něco ostražitější a zpravidla mají tendenci se projevovat jako hlídači, tedy štěkáním. I toto plemeno je však poměrně snadno cvičitelné, takže je lze tento „zlozvyk“ odnaučit - a tedy i trpasličí špice je možné chovat v městském bytě, aniž by vás sousedé proklínali.

Co se snášení se s jinými zvířaty týče, je to dosti individuální. Někteří se s kočkou či dokonce králíkem snadno spřátelí, jiní je budou honit po bytě či po domě kdykoliv k tomu dostanou příležitost - v drtivé většině případů ovšem jde z jejich strany o pouhou hru, na což nejspíš poměrně brzo přijde i ta kočka či králík, takže zde potom záleží na osobnostním nastavení tohoto zvířete, jestli na „pravidla hry“ přistoupí a ke své radosti i radosti špice (ovšem asi k vaší menší radosti) se s ním bude ochotně honit a předstírat, že se ho bojí, nebo o podobnou zábavu zájem mít nebude.

I trpasličí špicové jako plemeno jsou poměrně zdraví, odolní a při dobré péči se dožívající docela vysokého věku - zpravidla mezi 14 a 16 lety, o rok a více déle jen výjimečně. I tak se však jedná o závazek na poměrně dlouhou dobu.

Toužíte-li po psovi klidnějším než všichni doposud jmenovaní, zkuste sáhnout po některém z těchto skutečně starobylých aristokratických plemen z východní Asie. Ta totiž byla celá staletí šlechtěna na to, aby z nich byly v palácích či chrámech „živé dekorace“, které krále, císaře a mnichy svými projevy „obtěžují“ zcela minimálně až vůbec.

Pekingský palácový psík byl vyhrazen pouze pro čínské císaře - všem ostatním lidem byl jejich chov zakázán pod trestem smrti. Dokonce v době opiových válek, když Britové dobyli Peking, čínská císařovna vydala rozkaz všechny tyto psy povraždit, aby „posvátní psi nepadli do rukou barbarům“. Palácovým eunuchům však buď bylo pejsků líto, nebo Angličané palác obsadili rychleji, než kdo čekal - ovšem tak nebo tak, podařilo se jim zmocnit se zhruba desítky těchto psíků obou pohlaví, čímž započal jejich úspěšný chov v Evropě.

Toto plemeno se stalo poměrně rychle natolik oblíbeným, že tím třetím pejskem, co přežil potopení Titanicu, byl právě pekinéz.

Pekinézové jsou velmi klidní až flegmatičtí, schopní prospat i více než 18 hodin denně. Vzhledem k tomu, že vyžadují svůj klid, nejsou příliš vhodní do rodin s malými dětmi, naopak pro pár středního až staršího věku nebo osamělého seniora jsou dobrými společníky. Vzhledem ke svým krátkým nožičkám nemají rádi příliš dlouhé procházky - byť existují výjimky potvrzující pravidlo. Znala jsem pána z Brna, který se svou černou fenkou pekinéze skoro každý den chodil ze Žabovřesk až na přehradu a zpátky. Naprosté většině pekinézů ovšem při venčení bohatě postačí obejít s nimi blok.

Jejich hustá a dlouhá srst za prvé vylučuje jejich vlastnictví alergiky a za druhé vyžaduje téměř každodenní péči. Nechce-li se vám psa pravidelně česat (byť se češe rád) a chodit s ním do psího salónu na stříhání, pekinéz rozhodně není nic pro vás. Srst nad očima je někdy nutné mu spínat do gumičky nebo sponky, aby pejsek vůbec viděl.

Výraznou nevýhodou tohoto plemene je velmi krátký čenich, vinou čehož mají tito pejsci dost často značné potíže s dýcháním. Zejména v létě jim hrozí kolaps organismu nebo dokonce smrt z přehřátí, ke kterým může dojít dosti rychle, takže je nutné dávat velký pozor na to, aby byli co nejvíce ve stínu, měli dostatek vody a - jsou-li vedra opravdu hodně vysoká - je vhodné jim srst i pravidelně vhlčit.

Vzhledem k tomu, z jak málo geneticky různorodé populace všichni dnešní pekinézové pocházejí, poměrně často se u nich vyskytují různé vrozené vady, kvůli kterým mohou předčasně umírat - a nakolik na tom po zdravotní stránce pejsek v dospělosti bude, to je při koupi štěněte dokonce i z velmi prověřeného chovu vždy trošku „loterie“. Na rozdíl od pudlíka, bišonka nebo špice se také dožívají zpravidla jen kolem 12 let, pekinéz starší 13 let je poměrně rarita.

Ši-tzu (dříve také nazývaný japonský čchin, japonéz či japončík) je jistým bratrancem pekinéze - vzhledem k obchodním i jiným vztahům mezi Čínou a Japonskem je vysoce pravděpodobné, že se do Japonska už ve středověku dostali předkové dnešních pekinézů, není dokonce ani vyloučeno, že pekinéz mohl být občas významným darem čínského císaře císaři japonskému.

Takže dnešní ši-tzu mohou být buď přímými potomky těchto původních „darů“, které byly v Zemi vycházejícího Slunce vyšlechtěny do samostatného plemene, nebo do rodokmenu domácích původně nezávisle šlechtěných „okrasných“ psíků něco krve pekinézů tímto způsobem přibylo. Podle všeho má ši-tzu i něco krve lhasy apso - a případně také obráceně dnešní lhasy mají mezi svými dávnými předky i nějakého toho ši-tzu.

Co do barvy je nejčastěji černo-bílý, hnědo-bílý, šedo-bílý a béžovo-bílý, vyskytují se však i pejsci téměř jednobarevní.

Jedná se o pejska svou povahou pekinézům dosti podobného, byť o trochu živějšího. Dále se vyznačuje delším čeníškem i nožičkami. Tím pádem není tak náročný na chov i péči a je také méně náchylný k nemocem a vrozeným vadám. Co do sestřihu srsti jej můžete nechat ve stavu „sportovním“ - s čímž není tolik práce, nebo mu naopak můžete pěstovat extrémně dlouhou srst. Líbí-li se vám tedy vizálně pes typu pekinéze a chcete mít větší jistotu, že si pořídíte pejska zdravějšího, u kterého je daleko pravděpodobnější, že se dožije aspoň těch 14 až 15 let, můžete zkusit právě toto plemeno.

Lhasa apso je - stejně jako pekinéz - svým původem opravdu velký aristokrat. Původně byla chována v buddhistických chrámech jako posvátné zvíře, postupně se stala oblíbeným společníkem nepálských králů a šlechticů i tibetských dalajlámů.

Svým vzhledem je dosti podobná maltézskému psíkovi, pouze je o maličko větší a zbarvením může být velmi rozdílná - oranžová, plavá až žemlová či stříbřitá nebo tmavě šedá, případně i různobarevná, zatímco maltézáček je výhradně bílý. Patrně i lhasa v sobě může mít trochu krve čínských pekinézů (kteří se podobnými barvami srsti vyznačují), případně i japonských ši-tzu. Je otázkou, zda evropští maltézáčci nemají zase v sobě něco málo její krve - protože ve starověku a středověku byl svět propojenější, než si možná myslíme - nebo se jedná o „podobnost čistě náhodou“.

Lhasa je klidná, neagresivní vůči lidem i zvířatům, nevyžaduje žádné dlouhé „trajdání“ - ovšem samozřejmě, pokud ji (jako ve výše uvedeném případu sportovně založené fenky pekinéze) postupně navyknete, bude schopná s vámi absolvovat i poměrně dlouhé procházky. Některé lhasy se snadno naučí i aportovat, jiné to ale nebaví.

Stejně jako v případě pekinéze, i jí je potřeba dlouhou srst nad očima zpravidla nějak spínat a také ji takřka denně česat a pravidelně s ní chodit do psího salónu na patřičný sestřih, což jsou činnosti, které lhase nikterak nevadí, naopak jsou jí spíše příjemné. Ani ona však - právě pro svůj exteriér - není vhodným psem pro alergiky.

Vůči sněhu má většinou vcelku pozitivní vztah - konec konců, pochází z Himalájí. Co se týče vztahu k vodě, je to rozdílné - některé lhasy nadšeně plavou, jiné se vodě obezřetně vyhýbají.

Vážnými zdravotními problémy ani vrozenými vadami moc netrpí a patří mezi plemena, která se 15 až 16 let při dobré péči mohou snadno dožít.

Pekinézové, ši-tzu i lhasy apso mají - a to i když jim srst nad očima stříháte nebo stahujete do gumiček - o něco horší zrak než pudlíci, bišonci a špicové, takže se orientují hodně pomocí čichu a sluchu.

V obou případech se jedná o původní evropská plemena, která tak trochu vzhledem i povahou jen připomínají své asijské protějšky - byť není zcela vyloučeno, že v průběhu času nějak získali více či méně krve výše uvedených asijských plemen. O maltézáčcích legendy praví, že je jako své oblíbené společníky již v raném novověku chovali maltézští rytíři, zatímco papillon je plemenem svým způsobem „moderním“, tedy byl vyšlechtěn, a především mezinárodně uznán jako samostatné plemeno až v druhé polovině 20. století, ovšem jeho původ je rozhodně mnohem starší.

Maltézký psík byl v době mého mládí velmi oblíbeným plemenem, zatímco v dnešní době je už prakticky vůbec nevídám, což si myslím, že je škoda. Tento pejsek je bystrý, živý, vůči lidem, jiným psům i dalším zvířatům obvykle velmi přátelský, snadno cvičitelný, avšak není tolik temperamentní jako pudlík. Co do procházek si také zpravidla bohatě vystačí s kratšími trasami, ovšem většina se snadno naučí aportovat a tento „sport“ je vcelku baví.

Pro svou dlouhou srst, která mu dodává atraktivního vzhledu, není maltézáček vhodný pro alergiky a - stejně jako všechna ostatní dosud uvedená plemena - vyžaduje pravidelné česání, stříhání a další péči, proti které však nic nenamítá, ale češe i stříhá se rád. Bez „berušky“ nad očima by rovněž nic neviděl - a stejně jako jemu podobná lhasa není co do zraku mezi psími plemeny žádný přeborník. Většina maltézáčků se vody ani sněhu nebojí, spíše v nich radostně dovádí, ale výjimka potvrzující pravidlo se samozřejmě občas najde.

I příslušníci tohoto plemene bývají zpravidla dosti zdraví, vitální a netrpící vrozenými vadami, takže při dobré péči se můžou dožít věku i přes 15 let.

Papillon by se mohl vlastně česky nazvat „motýlek“, ovšem používá se původní francouzský název, a to proto, že se toto plemeno nyní vyskytuje ve dvou variantách, z nichž jedné se česky říká „motýlek“ a té druhé „můra“ (rozdíly mezi nimi je schopný určit jenom odborník a pro běžného chovatele jsou v podstatě dosti nezajímavé).

V krátkosti by se dalo říci, že se jedná co do povahy o živějšího a temperamentnějšího pekinéze nebo lhasu, který se navíc vyznačuje vážně na první pohled dosti nezaměnitelným zevnějškem - velmi atraktivními „křidýlky“ na hlavě. Tento pejsek - ač velmi malý - je tím pádem opravdu nepřehlédnutelný. Stejně jako již výše zmíněná plemena se jedná o pejska poměrně nekonfliktního, vůči lidem neagresivního a snášejícího se vcelku dobře i s jinými zvířaty. Je bystrý, hravý, učenlivý, a tedy i snadno cvičitelný.

Jeho srst samozřejmě vyžaduje pravidlenou péči, ovšem češe se rád. Ačkoliv je to plemeno dosti miniaturní, zpravidla netrpí vážnými nemocemi a dožívá se vcelku ve zdraví poměrně vysokého věku.

Je třeba si však uvědomit, že pekinézové, ši-tzu i maltézáčci mají svůj původ v teplejších krajích a navíc (včetně lhasy apso i předků papillona) byli celá staletí chováni výhradně v interiérech, takže jsou poněkud „hákliví“ na prochladnutí. Čerstvě napadnutý prašan v nich sice zpravidla vyvolá veselou náladu a touhu hrát si, ale nesmíte je nechat hrát si takto příliš dlouho. Pokud je hodně špatné počasí - mrholení, déšť, sněhová vánice a/nebo teploty kolem nuly či nižší - je vhodné jedince kteréhokoliv z těchto plemen, zvláště pak pejsky ve věku od 8 let výše, venčit výhradně v oblečku, který je ochrání před vlhkem a chladem.

Jedná se o plemena mexický naháč, peruánský naháč a čínský naháč - nyní tedy oficiálně nazývaný čínský chocholatý pes, protože vlastně (viz níže) tak úplně „nahatý“ ani není, a všichna tři tato plemena jsou ideálními společníky pro alergiky.

Někdy se jim říká i „psí pankáči“, protože žádné z těchto plemen není „zcela holé“, ale má hustší či řidší porost chloupků (připomínajících lidské vlasy) na některých částech těla - a téměř vždy je to na hlavičce. Občas také na koncích tlapek, na hřbetě nebo na ocásku. Naprosto nejnápadnější „číro“ má právě nahatý pejsek původem z Číny - a někteří jedinci tohoto plemene mají dokonce i na koncích tlapek a na ocásku „bambulky“, za které by se nemusel stydět ani pudl, případně jejich chlupatá ouška dokonce silně připomínají papillona.

V případě čínského chocolatého psa existuje také varianta zvaná „labutěnka“, kdy je pes těmito dlouhými jako vlasy vypadajícími a více či méně zvlněnými chloupky porostlý po celém těle. I v tomto případě je zpravidla alergiky výborně snášen - takže pokud jste někdo alergik, ale „úplně holí“ psi se vám nelíbí, právě labutěnka pro vás může být vhodným kompromisem.

Oni však ani ti „holí“ pejsci vůbec nejsou oškliví - velmi často jsou šedí, tedy co do barvy kůže podobní jako slon, kterého si chlupatého moc představit nedovedeme (no dobře, chlupatému bratranci slona se říká mamut). Někteří jsou hodně tmavě šedí až černí, jiní zase do béžova nebo pískova. Všechna tři tato plemena jsou poměrně často zcela či zčásti skvrnitá - potom je někdy jejich základní barva kůže podobně narůžovělá jako u našich miminek a posetá většími či menšími černými, šedými či hnědými „fleky“. Někteří tito psi tedy vypadají trochu jako miniatura dalmatina nebo dogy harlekýn, ovšem s větším či menším „čírem“ na hlavě.

Další výhodou těchto psů - a pro ni také začali být původně chováni - je jejich vysoká tělesná teplota. I běžná plemena psů mají obvyklou tělesnou teplotu o 2-3° C vyšší než lidé, tato plemena však mohou mít zcela běžnou fyziologickou teplotu až 42° C - čímž tedy dokážou zafungovat jako živý termofor. Starověcí Inkové, Aztékové i Číňané „přikládáním“ těchto pejsků na patřičné části těla léčili namožené svaly, bolesti páteře, ischias, dnu nebo revmatismus.

Vzhledem k tomu, že tito pejsci nemají srst, která by je ochránila před UV paprsky, mohou se spálit stejně jako my, lidé. Dávné národy je tedy chovaly pouze v interiérech a venčily především v noci - např. původní oficiální název peruánského naháče byl posvátný pes Inků měsíční orchidej, a to z toho důvodu, že podle legendy je Inkové pouštěli ven pouze v měsíčním světle, zatímco přes den odpočívali ve stínu orchidejí.

Samozřejmě, že se kvůli chovu kteréhokoliv z „nahatých“ pejsků nemusíte stát upírem, který vychází ven pouze po západu Slunce, ani si pořizovat spoustu orchidejí. Pouze musíte pamatovat na dvě podstatné věci:

1) V létě svého pejska pravidelně natírat opalovacím mlékem s ochranným faktorem 25 a více a jste-li s ním venku, snažte se, aby co možná nejvíce času trávil ve stínu. Vzhledem k jeho vysoké tělesné teplotě je také nutné, aby hodně pil, případně jej nechat se ochladit ve vodě (pak ovšem musíte pamatovat na obnovu UV filtru). Většina nahatých pejsků má moc ráda zmrzlinu, která jim (samozřejmě v rozumném množství - a nesmí to být čokoládová) neublíží.

2) V chladném počasí (méně než + 10° C) svému pejskovi na procházky radši dávejte obleček a v případě, že i v létě zmokne, tak pokud není opravdu hodně teplo, raději jej vytřete do sucha.

Jinak jsou ale holí pejskové dosti vitální plemena, netrpí výraznějšími vrozenými vadami a při správné péči se rovněž mohou dožívat dosti vysokého věku.

Jistým jejich zlozvykem je, že jsou docela mlsní - tedy rádi jedí a dožadují se různých pamlsků. V této věci musíte dávat velký pozor, protože obezita psům za prvé způsobuje vážné zdravotní problémy a za druhé je - pochopitelně - velmi neestetická, přičemž u pejska bez srsti opravdu není jak jeho „špeky“ zamaskovat.

Někteří „bezsrstí“ psi jsou spíše klidnější, jiní živější. I z těchto psíků lze vychovat nadšené sportovce, kteří budou aportovat nebo závodit v agility. Je-li v létě teplo, většina z nich si opravdu ráda zaplave - a na rozdíl od jiných pejsků vás po vylezení z vody nepokropí opravdu mocnou sprchou.

Jezevčík je sice nejobvyklejším společníkem myslivců, ovšem ti většinou nejsou v chovu psů žádní začátečníci. Je to tak tvrdohlavé plemeno, že tím občas dokáže „přivádět k šílenství“ i zkušené chovatele, takže ani v trpasličí variantě jej začínajícím chovatelům nedoporučuji.

Vzhledem ke své přehnané délce bohužel také značně trpí na problémy s páteří, je potřeba být dost opatrný při jeho zvedání ze země, aby mu člověk neublížil, a „na stará kolena“ by jezevčík ideálně vůbec neměl chodit po schodech ani kamkoliv vyskakovat - což uhlídat vůbec není snadné.

Jezevčíci jsou docela ostražití hlídači a někteří jsou opravdu hodně uštěkaní - přičemž odnaučit je to je velmi obtížné kvůli již zmíněné jejich tvrdohlavosti. Podle některých statistik dokonce nejvíce pokousání ročně je právě od jezevčíků - sice vzhledem k jejich krátkým nožičkám a nepřiliš silnému stisku v čelistech kousnutí od jezevčíka většinou končí jen roztrženou nohavicí nebo lehkou oděrkou, ale i tak je to nepříjemné jak pro pokousaného, tak i pro majitele psa.

Dalším „zlozvykem“, za který toto plemeno svým způsobem ani nemůže, protože je to pud, který má v genech, je kopání jam na libovolném pozemku, na kterém je ponechán chvíli o samotě. I zde je velmi obtížné až nemožné jej přimět k tomu, aby to nedělal.

Všemi uvedenými vlastnostmi je tedy do městského bytu i domu začínajícího „pejskaře“ jezevčík jako pes poměrně nevhodný.

Trpasličí knírači a pinčové - jedná vlastně o „blízké bratrance“, protože pinč je fakticky hladkosrstou variantou knírače (nebo knírač hrubosrstou variantou pinče). Povahově jsou podobně temperamentní a uštěkaní jako níže uvedení teriéři, mají i stejně silné lovecké pudy a co do tvrdohlavosti nejsou o moc lepší než jezevčíci.

Je nutné si též uvědomit, že „největším pinčem“ je fakticky dobrman - což je pes, který začátečníkovi do ruky opravdu nepatří. Trpasličí knírač, pinč, ba dokonce i malinký pražský krysařík jsou tedy de facto pouze miniaturizovaní dobrmani - a jejich povaha tomu taky odpovídá.

V podstatě všechna negativa, co jsou dále uvedena o teriérech, se vztahují i na knírače a pinče, přičemž tato plemena mají v povaze ještě o něco větší nedůvěru až ostrost vůči cizím lidem než teriéři. Při nezvládnutí výchovy pak často mohou na člověka i zaútočit - což opět, i pokud nezpůsobí vážnější zranění, je nesmírně nepříjemné pro všechny zúčastněné strany.

Libovolní teriéři: Ať se jedná o hrubosrstého foxteriéra (tedy Čapkovu Dášeňku) nebo o jeho hladkosrstého bratrance (to je ten pejsek koukající do trouby gramofonu na reklamě His master's voice), bedlington teriéra, který svým vzhledem připomíná něco mezi pudlíkem a ovečkou Shaun, velmi atraktivního dlouhosrstého sky teriéra, který vypadá trochu jako mop, který má na hlavě uši v podobě „křidýlek“ (velmi podobných, jaké má třeba již zmíněný papillon) skotského teriéra a west highland white teriéra (to jsou ti dva pejsci z viněty od skotské whisky) nebo třeba joršírského teriéra, žádného z nich začínajícímu chovateli nedoporučuji.

Teriéři jsou sice - ve své většině - psi poměrně malí, ale velmi stateční a temperamentní. Představte si tedy toho nejživějšího pudlíka - a máte zhruba běžného teriéra. Třeba již zmíněný jorkšír sice často musí nosit nad čelem „berušku“ jako lhasy nebo maltéžáčci, aby přes dlouhé chlupy viděl, ale ani omylem to není žádný „živý polštář“ - původně byl používán horníky na lovení krys v dolech a tyto geny v něm stále přetrvávají. Ostatní druhy teriérů jsou to samé - sice mnozí z nich byli později vyšlechtěni s ohledem na atraktivní exteriér, ale stále v nich zůstává ten divoký a poměrně krvežíznivý lovec.

Na rozdíl od pudlů, špiců i bišonků (o jiných výše jmenovaných plemenech ani nemluvě) jsou dosti nedůvěřiví až ostří vůči cizím lidem a nepříliš dobře se snášejí také s jinými zvířaty - mají tendenci je v nejlepším možném případě honit, v horším případě i zakusovat. Zvláště na venkově nehlídaný teriér dokáže za pár minut snadno zlikvidovat několik slepic, hus či kachen - za což by vás sousedé definitivně nepochválili.

Ti, kteří nemají možnost honit či dokonce lovit kočky, králíky ani ptáky, si zase dosti často „udělají kořist“ z kožešinové předložky nebo plyšového poštáře, případně z vaší kabelky, rukavic či bot - a na rozdíl od pudlů, bišonků a špiců tyto předměty neničí jenom když se jim málo věnujete, ale tak nějak „ze sportu“ - a odnaučit je to je opět dosti komplikovaný „běh na dlouhou trať“.

Většina teriérů také - podobně jako jezevčíci - nesmírně ráda „ničí“ zahrady kopáním jam (ostatně, píše o tom dosti podrobně i již zmíněný Karel Čapek), přičemž opět za to tito psi v podstatě nemohou, je to jejich pud. Tím pádem ale „přesvědčit je“, aby to nedělali, je téměř nemožné.

Jako hlídači (např. venkovské usedlosti) jsou teriéři skvělí, ovšem naopak odnaučit je štěkání je dost těžký oříšek i pro velmi zkušeného chovatele, protože co do tvrdohlavosti si nezadají s jezevčíky. Což do městského bytu, ba dokonce i do městské vilové zástavby, je tedy dost problém.

Zaujal-li vás svým vzhledem bedlington, poriďte si místo něj raději pudla (a nechte si jej ostříhat tak, aby se mu podobal), líbí-li se vám jorkšír, pořiďte si místo něj maltézáčka či lhasu apso, a toužíte-li nejvíce po pejskovi „s křidýlky na hlavě“, místo sky teriéra si kupte raději papillona, případně čínského pankáče (tedy naháče, pardon, čínského chocholatého psa).

Já osobně bych začínajícím chovatelům příliš nedoporučovala ani čivavu - a to ať v hladkosrsté nebo dlouhosrsté variantě. Tito miniaturní pejsci jsou docela tvrdohlaví, poněkud neurotičtí, hodně uštěkaní a také - vzhledem k tomu, že se v jejich případě jedná o skutečný velikostí extrém - nebývají zpravidla ani moc zdraví (tedy hrozí vysoké výdaje za veterinární péči). Jen o málo větší papillon nebo i ten čínský chocholatý pes jsou (aspoň podle mého osobního názoru) bystřejší, přátelštější, minimálně podobně hezcí ne-li hezčí, a navíc je daleko vyšší pravděpodobnost, že se ve zdraví dožijí poměrně vysokého věku.

Za nepříliš vhodné, zejména pro rodinu s menšími dětmi, považuji také francouzské buldočky a mopse. Tito pejsci jsou dosti flegmatičtí a vyžadující svůj klid, navíc také často trpí velkým množstvím vrozených vad a kvůli svému krátkému čeníšku mají úplně stejné problémy jako pekinéz. Tedy je nutné je v létě velmi pečlivě hlídat, aby se nepřehřáli nebo dokonce neuhynuli, přičemž pro alergiky nejsou o nic vhodnější než ten pekinéz. Jejich srst je sice krátká a vypadá tedy jako „zcela bezúdržbová“, ale i tito pejsci línají. O co méně strávíte tedy česáním psa, o to více času vám zabere údržba vaší domácnosti, protože krátké chlupy se zapichují jako jehly a tím pádem je dost peklo je dostat z koberců i čalounění.

Dokonce se tato dvě plemena (a zejména buldočci) zpravidla dožívají ještě kratšího věku než ten pekinéz - a pokud se náhodou rozhodnete pro jejich rozmnožování, mnohé fenky musí rodit císařským řezem a i tak občas při porodu zahynou.

Myslím, že malých plemen daleko vhodnějších pro začátečníky zde snad bylo uvedeno celkem dost.

A pokud nemáte rádi moc malé psy, počkejte si na „další díl“, který bude věnován právě středním a větším plemenům vhodným pro začínající chovatele.

(Jedná se o čistě autorský článek sepsaný na základě osobních znalostí a zkušeností autorky, která má otce veterináře a víc jak deset let působila jako asistentka rozhodčích na mezinárodních výstavách psů.)