Článek
Ne, nemá smysl básnit ezokraviny o „prokletých diamantech“ a temné magii egyptských mumií, ba dokonce ani spřádat konspirační nesmysly o pojišťovacích podvodech, atentátech, zednářích, iluminátech, jezuitech a jiných údajných „světovládcích“, kteří nešťastnou slavnou loď záměrně poslali ke dnu. (K podobným nesmyslům se třeba podrobněji vyjádřím v článku ke 113. výročí této tragické události.)
Prakticky za každou tragédiií - ať jde o železniční neštěstí, autonehodu, nebo třeba právě zkázu RMS Titanic (RMS je zkratka z „royal mail ship“, tedy „královská poštovní loď“) - nestojí žádné „záhadné“ ani „magické“ příčiny, ale naopak příčiny dosti všední až nudné.
Žádná katastrofa totiž nepřichází jako „blesk z čistého nebe“, ale stojí za ní ve skutečnosti mnoho na sebe se vršících lidských chyb, nezodpovědnosti, nerespekování či nedodržování předpisů, bohorovnosti až arogance (přesvědčení, že „nic se nemůže stát“) i úplně obyčejné lidské hlouposti a neschopnosti. Když se tyto ingredience smíchají ještě s větší či menší porcí smůly, dobře to dopadnout nemůže.
V podstatě téměř totožné příčiny, které stály za potopením Titanicu, způsobily také všechny známé letecké katastrofy nebo tragédie raketoplánů Challenger a Columbia. Je v podstatě velmi smutné, když se pořád znovu a znovu opakují stejné typy chyb, které pak stojí lidské životy.
Pokud jde o samotný Titanic, zde se sešly následující typy chyb, omylů, hloupostí, bohorovnosti a smůly:
1) Titanic byl na svou dobu loď nejen velmi dobře postavená, ale i bezpečná - ani některé dnešní lodě ve srovnání s ním nevycházejí jako lepší. Pouze tehdy nikdo nepočítal s tím, že by vodotěsné komory měly být konstruovány tak, aby se ani při jejich totálním zaplnění nemohla voda z jedné přelévat do další. Nikdo na to nemyslel proto, že do doby katastrofy Titanicu lodě „chodily ke dnu“ pouze kvůli konstrukčním vadám způsobujícím netěsnost trupu, převrácení při silné bouři, najetí na útes nebo srážce s jinou lodí. Ty první dvě možnosti u Titanicu v podstatě nepadaly do úvahy a ty druhé dvě by velmi pravděpodobně přežil - nebo přinejmenším vydržel na hladině dlouhé hodiny, za které by mohli být všichni lidé postupně dopraveni do bezpečí.
2) Není pravdou, že byl svými konstruktéry považován za „zcela nepotopitelný“ - nikdo z nich nikdy nic takového neřekl, pouze jeden z odborných časopisů, který se zabýval lodním stavitelstvím, napsal něco v tom smyslu, že nové lodě společnosti White Star Line třídy „Olympic“ jsou vzhledem ke své unikátní konstrukci téměř nepotopitelné. Známe ovšem novináře, před více než sto lety nebyli jiní než dnes - takže odborný článek pro běžnou laickou veřejnost „přechroupali“ tak, že Titanic je nepotopitelný, a běžní lidé tomu uvěřili. Tuto pověst přiživila ještě dosti vážná havárie sesterské lodi Olympic - srážka s jinou lodí, která způsobila díru v jejím trupu - která tuto loď nejen, že nepotopila, ale naopak Olympic i takto poškozený dokázal doplout do přístavu. Proto také první zprávy o havárii Titanicu, které dorazily do USA, byly v tom smyslu, že narazil na ledovec a je vážně poškozen, ale je odtahován do přístavu.
3) Ledovce tehdy nebyly považovány za příliš vážné nebezpečí. Dokonce i představa, že by náraz do ledovce mohl potopit velkou zaoceánskou loď, byla považována za absurdní - stejně jako bylo považováno za absurdní, že by kousek izolační pěny mohl udělat díru do křídla raketoplánu. Jak vidno, lidé se za desítky let moc nepoučili, pořád podceňují fyzikální zákony a myslí si, že něco se přece „nemůže stát“.
4) Bezpečnostní předpisy v té době byly zoufale zastaralé, vůbec nereflektovaly prudký vývoj velikostí lodí na počátku 20. století. Titanic totiž bezpečnostními předpisy požadovaný počet člunů nejen dodržel, ale naopak překročil. A to, že v bezpečnostních předpisech požadovaný počet člunů nestačí pro všechny osoby na palubě - a byl to případ nejen Titanicu, ale všech velkých zaoceánských parníků - tehdy kompetentní místa vůbec neřešila. Mimo jiné také proto, že základní představa o využití záchranných člunů byla ta, že s jejich pomocí budou pasažéři postupně přepraveni „do bezpečí“, tedy na pobřeží či na jinou loď, proto je zbytečné, aby na nich byla místa pro všechny. Dosavadní praxe se zdála tuto představu i podporovat, protože lodní trasy v severním Atlantiku byly velmi frekventované, lodě často pluly i na dohled od sebe, a navíc za celé 19. a počátek 20. století na této trase zahynulo při lodních neštěstích celkem asi 150 lidí.
5) Vyšší počet záchranných člunů by byl zřejmě zcela k ničemu, protože posádka nebyla dostatečně trénovaná na jejich spouštění a pasažéři zase vůbec nebyli trénovaní na případnou evakuaci. Právě na neděli, kdy těsně před půlnocí narazil Titanic do ledovce, bylo sice původně naplánováno jisté cvičení evakuace, ale posléze bylo odvoláno jako něco, co není nezbytně nutné. Navíc kapitán Edward J. Smith vzhledem k tomu, že tato plavba byla jeho poslední před důchodem, dal před nudným cvičením přednost poslední nedělní bohoslužbě ve funkci kapitána - chudák netušil, že je to i poslední nedělní bohoslužba v jeho životě. Velmi pravděpodobně tudíž i kdyby bylo na lodi více záchranných člunů, posádka by je všechny nedokázala ani včas spustit na vodu, natož pak obsadit patřičným počtem lidí. Je dosti známým faktem, že záchranné čluny byly z Titanicu spouštěny nedostatečně obsazené - kdyby byly spouštěné tak, aby byla naplněna jejich maximální kapacita, mohlo se zachránit ještě o minimálně 500 lidí více.
6) Ještě před vyplutím z kotviště v Belfastu do Southamptonu, odkud parník do New Yorku oficiálně odplouval, vypukl v jednom skladišti uhlí požár, který trval po celou dobu až do okamžiku, kdy bylo toto skladiště po srážce zatopeno. Požáry uhlí byly na lodích té doby tak častou věcí, že se jimi jen málokdo znepokojoval. Byly považované za cosi naprosto běžného a „řešily se“ tím způsobem, že uhlí bylo ochlazeno natolik, aby pouze pomalu doutnalo, a toto doutnající uhlí pak bylo v kotlích spalováno přednostně. Nikoho nenapadlo, že by požár uhlí mohl nějak zásadně narušit pevnost oceli ať již trupu nebo přepážek uvnitř lodi. Jednou z teorií totiž je, že buď ledovec prorazil trup na více místech mimo jiné i proto, že zrovna na této straně lodi byla ocel poněkud oslabená několik dní probíhajícím požárem, nebo že tento požár narušil stabilitu vnitřních přepážek.
7) Nikoho v té době rovněž nenapadlo zkoumat, jak která ocel reaguje za různých teplot. Není tedy pravdou, že by na Titanic byla záměrně použitá nějaká nekvalitní ocel - a to ať už šlo o pláty trupu nebo o nýty, které je spojovaly. Naopak se jednalo o ve své době špičkový (a tedy i dosti finančně nákladný) materiál, který ovšem „měl své mouchy“, o kterých však nikdo neměl tušení. Nebylo ještě známo, že ocel s vyšším obsahem síry při teplotách kolem nuly výrazněji křehne. Pokud tedy ocel byla sama o sobě při nízké teplotě křehčí, než by bylo žádoucí, a ještě mohla být i někde oslabena požárem, k narušení trupu pak stačilo jen to, že se ledovec o Titanic „lehce otřel“.
8) Titanic plul rychleji, než by asi v ledovcovém poli bylo zdrávo, ale jeho rychlost nebyla na tehdejší dobu a na to, jak se v podobné situaci chovali i jiní kapitáni, nijak zvlášť neobvyklá. Ano, rozumnou reakcí by zřejmě bylo snížit rychlost někam kolem 15 uzlů - pokud ne rovnou zastavit. Ale to víme my dnes, tehdy tak kapitáni nereagovali. Jedním z důvodů, proč plul Titanic takto relativně rychle, mohla být také snaha co nejrychleji zklikvidovat probíhající požár naházením hořícího uhlí do kotlů, aby se toto palivo zbytečně neztrácelo jeho vyhořením mimo kotel pohánějící parní stroje.
9) Je oblíbeným stále omílaným mýtem, že se Titanic snažil získat prestižní Modrou stuhu Atlantiku, ovšem je to nelogická hloupost. Jeho běžná cestovní rychlost byla kolem 21 uzlů a maximální možná rychlost, které by byl schopen, cca 24 uzlů, zatímco dosavadní držitelé Modré stuhy, lodě Mauretania a Lusitania konkurenční společnosti Cunard Line, měly rychlost 23 - 24 uzlů jako běžnou cestovní a byly schopné dosáhnout maximální rychlosti přes 27 uzlů. Tomu Titanic nemohl konkurovat ani ve snu - a tato fakta samozřejmě jak kapitán Edward J. Smith, tak i výkonný ředitel společnosti White Star Line Joseph Bruce Ismay velmi dobře věděli. Dokonce je dokázáno, že po celou dobu plavby rychlost Titanicu nepřesáhla 22 uzlů a dokonce nikdy, natož pak v okamžik srážky s ledovcem, nebyly v provozu úplně všechny kotle - což asi není právě chování lodě, která se snaží trhat nějaké rychlostní rekordy.
10) Existují jisté indicie, že riziko ledovců bylo posádkou natolik podceňováno, že telegrafisté se místo přijímání varovných zpráv od jiných lodí věnovali mnohem více posílání soukromých zpráv bohatých pasažérů na pevninu - Titanic se už nacházel v rádiovém dosahu kanadského pobřeží. Stejně tak podle všeho úplně poslední doručená zpráva varující před ledovci na trase byla považována za natolik nedůležitou, že ani nebyla doručena na kapitánský můstek.
11) Menší lodě při plavbě v místech, kde se vyskytovaly ledovce, většinou na noc zastavily - což bylo samozřejmě rozumné, ale obří parníky toto nedělaly. Jak už jsem uvedla, ledovce nebyly považované za významné nebezpečí pro velkou loď. Bylo by tedy velmi neobvyklé, kdyby zrovna Titanic poté, co by dostal varování před ledovci, na noc zastavil. Navíc zastavit a znovu rozjet tak obří loď by si vyžádalo příliš mnoho paliva - které Titanic ještě ke všemu neměl. Jedna ze smolných okolností, která možná částečně přispěla ke katastrofě, byla totiž stávka horníků, kvůli které byl nedostatek uhlí. Na Titanic bylo přeloženo uhlí prakticky ze všech ostatních lodí společnosti White Star Line, které se zrovna nacházely v Anglii, a i tak případná rezerva pro nepředvídatelné okolnosti nebyla moc velká. Zastavením na noc a rozjetím se druhý den ráno by se Titanic vystavil riziku, že by neměl dostatek uhlí na doplutí do New Yorku a musel by být do přístavu dotažen, což by byla samozřejmě strašná ostuda. Ledovec byl tudíž považován za neporovnatelně menší hrozbu než ostuda.
12) Z podobného důvodu ihned po nárazu na ledovec nebyla loď zastavena - kapitán se možná spoléhal na to, že loď je natolik pevná, že ji ledovec nemohl vážně poškodit a případnou malou trhlinu že pumpy zvládnou, případně, že dojde k zatopení pouhých dvou nebo tří komor, což Titanic bez problému „ustojí“. Potenciální ostuda, že by této „lodi snů“ na její první plavbě došlo uhlí a musela by tudíž být potupně odtažena do přístavu, se i v tento okamžik zdála být daleko větší hrozbou než možné potopení lodi. Pohyb lodi vpřed ovšem stávající poškození jenom zhoršil - je samozřejmě otázkou, na kterou se odpověď už asi nikdy nedozvíme, jestli pokud by Titanic ihned zastavil, mohl se udržet na hladině déle (ideálně až do příjezdu Carpathie).
13) Chybějící dalekohledy - přesněji řečeno chybějící klíč od skříňky s dalekohledy - byly sice určitým prohřeškem proti pravidlům, ale i kdyby tento klíč na palubě k dispozici byl, hlídka ve „vraním hnízdě“ by velmi pravděpodobně v osudnou noc dalekohledy stejně nedostala. V té době se totiž hladina pozorovala zásadně volným okem a dalekohledy sloužily pouze k tomu, aby pokud hlídka oznámí či důstojník na můstku zahlédne na obzoru něco, o čem neví, co to je, si tento předmět mohli důstojníci na můstku přiblížit a tedy jej identifikovat. Nejčastěji se tedy dalekohledy používaly k rozpoznávání jiných lodí, nikoli k pátrání po ledovcích. Dalekohled totiž zorné pole velmi zužuje, zatímco pro pátrání po ledovcích bylo potřeba mít zorné pole naopak co nejširší.
14) Dodnes se spekuluje, proč vlastně hlídka neuviděla osudný ledovec včas. Velmi pravděpodobně to byla kombinace několika (smolných) okolností. Za prvé bylo tu noc téměř bezvětří, takže nebyla vidět tříšť lámající se o jeho okraje. Za druhé je možné, že ledovec se nedávno před tím, než připlul před Titanic, v moři převrátil, takže coby mokrý byl tmavší a tedy ještě hůře rozpoznatelný než jiné ledovce. Dalším faktorem je skutečnost, že rozhraní teplého a chladného vzduchu nad hladinou (Titanic se potopil v místě, kde na sebe narážejí teplý Golfský proud se studeným Labradorským proudem) vytvářelo čočku zkreslující skutečnost, takže ledovec byl opticky „stále pod obzorem“, ačkoliv byl už velmi blízko lodi.
15) K dovršení vší smůly hlídka sice uviděla ledovec na stranu jednu moc pozdě - aby bylo možné bezpečně se vyhnout, ale na stranu druhou příliš brzo. Kdyby jej totiž spatřila o pár desítek sekund později, nebylo by už možné se srážce vyhnout a Titanic by do něj narazil přídí. Je velmi pravděpodobné, že v tomto případě by byly poškozené (a tedy i zatopené) pouze dvě, maximálně tři vodotěsné komory, takže Titanic by se buď nepotopil vůbec, nebo by aspoň dokázal vydržet na hladině do příjezdu Carpathie. Nějaké oběti na životech by si sice podobná srážka nejspíš taky vyžádala, ale jednalo by se maximálně o dvě tři desítky, nikoliv o více jak 1500 lidí.
16) Dnes už víme, že snažit se vyhnout ledovci - ještě navíc když většina masy ledovce je skrytá pod hladinou, nebyl dobrý nápad. Tehdejší lidé všechna tato fakta za prvé ne vždy věděli a za druhé si nebyli plně vědomi toho, že takto obrovská loď je hůře manévrovatelná - ještě navíc když nikdo z nich se snahou o rychlou obrátku podobného kolosu dosud neměl žádnou praktickou zkušenost. K problémům zde přispěla ještě i sama konstrukce parních strojů a existence parní turbíny, kvůli kterým nebylo tak snadné ani „dát zpětný chod“, natož pak „rychle zabočit“. Další věcí je, že v krizových okamžicích lidský mozek - a to i u trénovaných profesionálů - pracuje dosti instinktivně. A základním lidským instinktem je před hrozící srážkou se snažit uhnout, nikoliv „jít čelem proti zdi“ (zde proti ledovci).
17) Když už ke srážce došlo a začalo se zaplňovat více vodotěsných komor, než mohla loď přežít - takže bylo jasné, že půjde ke dnu, ukázalo se v plné nahotě, že vlastně neexistuje žádný „krizový plán“. Ačkoliv posádka nejspíš dělala, co mohla, nástup do záchranných člunů a vůbec celá evakuace probíhaly značně improvizovaně a chaoticky. Jak už jsem napsala, čluny se spouštěly na vodu nedostatečně obsazené.
18) Spousta pasažérů také vůbec nevěděla, co má v případě lodní katastrofy dělat a kde záchranné čluny najde. Tato nevědomost byla přítomná zvláště u cestujících třetí třídy, z nichž mnozí nejen, že neuměli ani slovo anglicky, ale byli částečně či úplně negramotní. Titanic totiž vezl nejen irské vystěhovalce, ale také značný počet Italů a obyvatel Balkánu - Rumunů, Bulharů, Bosňáků, Černohorců, Srbů, Makedonců, Řeků a Turků. Tito lidé byli po srážce totálně zmatení a naprostá většina z těch, kteří se nakonec zachránili, se dostala na člunovou palubu pouze díky neuvěřitelné ochotě a obětavosti dvou stewardů, kteří je tam odvedli. Mýty o záměrném zamykání lidí ze třetí třídy jsou výmysly. Je možné, že některé mříže dělící třetí třídu od zbytku lodě opravdu zůstaly zamčené, ovšem nejednalo se o zlovolný záměr. Oddělovat od sebe prostory určené pro různé společenské třídy - a to i mřížemi a zámky - bylo tehdy zcela běžnou praxí. Spíše lze předpokládat, že část stewardů se místo starosti o pasažéry třetí třídy (v jejich očích „jakýsi plebs“) snažila především zachránit si vlastní kůži, takže na nějaké běhání po lodi a odemykání mříží se úplně obyčejně vykašlali - o to více tím pádem vyniká příkladná morálka těch dvou, kteří se snažili těmto lidem pomoci, jak jen mohli.
19) Když bylo jasné, že pro všechny na palubě přítomné nebudou místa v záchranných člunech stačit ani omylem, na celé lodi se nenašel jediný důstojník, který by se snažil tento problém s chladnou hlavou řešit - tím méně že by nějaké řešení začal realizovat. Na lodi přece byla spousta dřevěných předmětů - počínaje lehátky a jídelními stoly a konče dřevěným obložením v kajutách, jídelnách a salónech - ze kterých by snad bylo možné stlouci nějaké provizorní vory, na nichž pak mohly do příjezdu záchrany přežít další desítky, možná i stovky lidí. Bohužel, nestalo se tak.
20) Je naopak pravdou, že naprostá většina jak posádky, tak i mužů přítomných na Titanicu se zachovala jako gentlemani a svá místa v člunech ochotně přenechávali ženám a dětem. Bráno procentuálně, zahynulo daleko více mužů z první a především ze druhé třídy než žen a dětí ze třídy třetí. Pouze v první a druhé třídě byl tento poměr přeživších žen a dětí k mužům ještě mnohem výraznější. Z dětí cestujících první a druhou třídou zahynulo jediné - zřejmě se při zmatku svým rodičům někam ztratilo a na lodi zabloudilo, z ženských pasažérek první třídy zahynuly zřejmě pouze ty, které se dobrovolně rozhodly sdílet osud svých manželů, jako to udělala paní Ida Strauss, a také z ženských pasažérek druhé třídy přežilo více než 80 %. Přednost ženám byla respektována dokonce i pokud šlo o ženské členky posádky - z 23 přítomných na palubě se jich zachránilo 20.
21) Hodně obětí mezi ženami a dětmi ve třetí třídě bylo způsobeno několika faktory. Za prvé, jak jsem už uvedla, spousta těchto lidí vůbec nevěděla, co mají dělat a kam mají jít, ba ani nevěděli, koho se zeptat, a vlastně by nebyli schopní se zeptat. Dalším faktorem bylo, že chudí vystěhovalci s sebou do Ameriky vezli veškerý svůj majetek, který se pak zoufale snažili zachraňovat místo vlastních holých životů. Jako třetí problém se pak projevilo, že pro spoustu z nich byl koncept ženy a děti napřed naprosto nepochopitelný, muži - mezi něž tehdy byli počítáni i dospívající chlapci od cca 14 či 15 let - byli často jedinými živiteli početných rodin a jejich manželky, matky či sestry se od nich odmítaly odloučit. Je vcelku logické a lidsky pochopitelné, že někteří členové posádky či gentlemani z vyšších vrstev než by se desítky minut rukama nohama dohadovali s nějakou hystericky ječící Balkánkou vláčející ranec věcí a odmítající se pustit svého manžela či syna, nastoupili do poloprázdného člunu místo ní.
22) V té době nebyla povinná nepřetržitá služba telegrafistů - a ke smůle cestujících na Titanicu nejbližší loď, parník Californian, měl telegrafistu pouze jednoho, který skončil službu a šel spát zhruba čtvrt hodiny před tím, než Titanic narazil do ledovce.
23) Další velkou porcí smůly pak bylo, že z této lodi sice na potápějící se Titanic viděli, ale kvůli již uvedeným optickým iluzím způsobeným rozhraním teplého a chladného vzduchu nad hladinou viděli siluetu sousední lodi silně zkreslenou a vůbec je nenapadlo, že jde o Titanic. Natož pak že se potápí a zoufale volá o pomoc. Ano, bylo hloupou chybou, že nikoho na Californianu nenapadlo vzbudit radistu, aby zjistil, zda se něco neděje, ale kdo mohl čekat, že zrovna jemu na dohled se bude odehrávat katastrofa, která se stává jednou za sto let? Z Californianu se pokoušeli pro ně neznámou sousední loď kontaktovat pomocí signalizačních lamp, ovšem optické iluze způsobující silně zkreslený obraz Titanicu zkreslily také jak jimi vysílaný signál, tak i signály, kterými se je pokoušel kontaktovat nešťastný Titanic. Kapitán Californianu Stanley Lord za tuto svou hloupou chybu zaplatil svou kariérou a ačkoliv byl až do své smrti přesvědčený, že mezi ním a Titanicem se nacházela ještě jedna loď, přesto měl výčitky svědomí, že nejspíš mohl pomoci zachránit nejméně desítky lidských životů, ale neudělal to.
24) Další velkou smůlou pro cestující z Titanicu byl fakt, že kvůli již zmíněné stávce horníků a z ní plynoucího nedostatku uhlí se na trase Evropa - Amerika nacházelo daleko méně lodí než jindy, takže Carpathia, tedy nejbližší loď, která jejich volání o pomoc zachytila, byla vzdálená více než čtyři hodiny plavby. Obvykle byly na této trase od sebe lodě vzdálené jen jednu až dvě hodiny plavby - a nebylo ani výjimečné, že byly dokonce na dohled od sebe.
25) Pokud by nedošlo k havárii Olympicu, která zbrzdila dokončovací práce na Titanicu, zřejmě by Titanic vyplul tak, jak bylo původně plánováno, tedy o tři týdny dříve - a s ledovcem by se nejspíš nepotkal, protože by ještě nenastalo jarní tání, při kterém se tyto masy ledu uvolňovaly.
26) Podle některých teorií také zrovna na jaře 1912 byly dosti mimořádné přírodní podmínky způsobující, že se ledovce vyskytovaly daleko jižněji než obvykle.
Lze říci, že Titanic si prostě vybral pořádnou porci smůly, která spolu se všemi již popsanými chybami, omyly, neznalostmi, hloupostmi i bohorovnostmi měla za následek smrt více než 1500 lidí.
Všechno zlé je však k něčemu dobré - kvůli této tragédii byly zásadně novelizovány všechny bezpečnostní předpisy, zavedena povinná nepřetržitá služba telegrafistů na všech lodích a zřízena International Ice Patrol, varující před ledovci. Díky všem těmto opatřením byl Titanic první a doposud poslední známou lodí, která se potopila kvůli kolizi s ledovcem.
A jen tak na okraj: Joseph Bruce Ismay, který byl ve filmu vylíčen jako arcipadouch, byl ve skutečnosti sice určitě ambiciózní manager a možná i trochu megaloman - obří lodě třídy Olympic byly jeho nápadem, ale rozhodně nebyl lotr ani zbabělec. Jako mnoho dalších gentlemanů z první a druhé třídy pomáhal s evakuací žen a dětí a nastoupil až do jednoho z posledních člunů, ve kterém bylo ještě mnoho volných míst, a to v situaci, kdy nikde na dohled nebyla žádná žena ani dítě.
Zkáza Titanicu a zejména množství obětí, které způsobila, jeho svědomí až do smrti dost hryzaly. Podle svědectví přátel se „stínu Titanicu“ nikdy nezbavil, ačkoliv o něm nemluvil, a po jeho smrti se zjistilo, že pravidelně anonymně posílal nějaké peníze pár rodinám postiženým úmrtím svého živitele na Titanicu.
A pokud náhodou byl přece jen něčím vinen, osud jej potrestal více než dost. Od začátku 30. let byl vážně nemocný a z pláže, na kterou rád chodil, v roce 1935 sledoval poslední cestu posledního ze svých tří „milovaných dětí“, osobního a poštovního veleparníku Olympic. Po vypuknutí hospodářské krize se White Star Line sloučila právě se společností Cunard Line, která získala většinový podíl, a z finančních důvodu se rozhodla poslat příliš velký a přepychový Olympic do šrotu (Britannic se jako lazaretní loď v roce 1916 potopil ve Středozemním moři poté, co najel na minu). O rok později, tedy v roce 1936, kvůli těžké cukrovce přišel o nohu a skončil na invalidním vozíku - a za další rok, tedy 1937, zemřel.
Docela smutné, ne?
Knižní zdroje:
Davie, Michael: Titanic (Praha: Svoboda, 1991) (recenze zde)
Hubáček, Miloš: Titanic (Praha: Panorama, 1989) (recenze zde)
Králíček, Václav: Titanic: Nikdo nechtěl uvěřit (Praha: Epocha, 2012) (recenze zde)
Další zdroje:
Titanic – případ uzavřen (dokumentární film) (recenze zde)
