Článek
Doposud bylo podmínkou pro úřední změnu pohlaví podstoupení chirurgické kastrace, což ovšem ústavní soud zrušil.
O rozdílu mezi chirurgickou a chemickou kastrací jsem už něco psala zde, ale protože většina zdejších čtenářů na prokliky (asi „ze zásady“ nebo co já vím proč) nereaguje, napíšu to ve stručnosti ještě jednou:
Chemická kastrace velmi zjednodušeně znamená, že muž užívá vysoké množství ženských pohlavních hormonů nebo naopak žena užívá vysoké množství androgenů. Naopak chirugická kastrace je o tom, že jsou dotyčnému/dotyčné chirurgicky odstraněny (odoperovány) pohlavní žlázy, tedy u mužů varlata a u žen vaječníky. Asi každý, kdo nepropadal z přírodopisu už na základní škole, zřejmě velmi snadno pochopí dvě základní věci:
1. Vaječníky jsou umístěné uvnitř dutiny břišní.
2. Varlata nejsou penis.
Z bodu č. 1 tudíž zcela logicky plyne, že chirurgické odstranění vaječníků je poměrně komplikovanou operací uvnitř dutiny břišní. Jedná se tedy o závažný zásah do organismu, který je tím pádem i značně rizikový.
Lékaři se obecně k odstranění vaječníků (případně také i k odstranění dělohy) uchylují jen ve velmi výjimečných případech, v zásadě pouze v takových, kdy jejich ponechání je pro toho kterého konkrétního pacienta zdravotním rizikem ještě větším. Nejčastěji - jak se asi většina lidí „dovtípí“ - v případě, kdy jsou vaječníky nebo děloha postiženy rakovinou, případně je zde nesmírně vysoké riziko, že by rakovina v budoucnu mohla propuknout.
Mimochodem, v některých případech vysokého rizika vzniku rakoviny (mutace genů BRCA1 a BRCA2) se provádí i preventivní odstranění prsní žlázy - jako třeba v případě Angeliny Jolie (drobná proznámka pro fanatiky přechylování - „Jolie“ není příjmení, ale druhé křestní jméno, tedy tato herečka jako „umělecké jméno“ používá dvě svoje křestní jména a tudíž snažit se přechylovat Angelinu Jolie na nějakou „Angelinu Joliovou“ dává asi podobný smysl, jako kdybyste z francouzské královny Marie Antoinetty udělali „Marii Antoinettovou“).
Zcela obecně řečeno by takto komplikované chirurgické zákroky měly být prováděny pouze v případech, kdy opravdu již nelze jinak, tedy když pravděpodobnost případných rizik plynoucích z této operace je nižší než pravděpodobnost rizika plynoucího z jejího neprovedení.
Asi se většina lidí shodne na tom, že pouhá změna jména a dokladů tímto případem nejspíš nebude.
Tedy jinými slovy vážně není fér nutit transmuže, aby pro změnu dokladů museli podstupovat závažnou břišní operaci, se kterou se pojí nezanedbatelné riziko poškození zdraví, které v krajním případě může končit i smrtí.
Z bodu č. 2 pak logicky plyne, že pokud u transžen doposud byla kastrace, tedy chirugické odstranění varlat, základní podmínkou pro povolení změny jména a pohlaví v dokladech, netýkalo se to penisu. Jestliže transžena podstoupila chirurgické odstranění varlat, získala nové doklady i nové (ženské) jméno - a jak naložila se svým penisem jí už zákon ani nikdo jiný nijak nepředepisoval, bylo to zcela na její vůli.
Takže ve stručnosti řečeno už před rokem, dvěma, deseti, třiceti nebo dokonce ještě více lety (ano, v naší zemi tranzice existovaly už před rokem 1989) v této zemi žily osoby, které měly v občanském průkazu napsané ženské jméno a příjmení a rodné číslo měly přesně v tom tvaru, v jakém jej mají ženy, a přesto měly mezi nohama penis. Klidně nějaká taková transžena mohla být vaše sousedka, spolupracovnice, prodavačka v obchodě, ve kterém jste nakupovali, učitelka, která učila vaše děti, lékařka v nemocnici, kde vám operovali apendix nebo žlučník, případně (jste-li žena) i spolupacientka na nemocničním pokoji, řidička tramvaje, kterou jste obvykle jezdili do/z práce nebo třeba průvodčí, kterou jste pravidelně potkávali ve vlaku, jímž jste jezdili o víkendu na chatu.
A nikdo jste s tím vůbec žádný problém neměli - mám tedy dojem, že mnozí asi především proto, že jste to vůbec nevěděli, ba ani netušili.
A co víc, možná vás to překvapí, ale před rokem 1989 v občanském průkaze (tehdy takové té červené knížečce) existovala opravdu velká spousta „kolonek“ (z nichž mnohé měly své samostatné stránky) včetně přechodného bydliště nebo jména a adresy zaměstnavatele, ale kolonka „pohlaví“ v něm neexistovala. Pohlaví se uvádělo pouze v cestovním pase, který ovšem spousta lidí tehdy ani neměla - ti „politicky nespolehliví“ jej ani dostat nemohli a mnoho dalších lidí zas moc nevidělo důvod pas mít, když do „spřátelených lidově-demokratických států“ stačila pouze tzv. „trvalá výjezdní doložka“. V reálu totiž většina lidí individuálně cestovala pouze do NDR (na nákupy nebo k moři na Balt), do Maďarska (na nákupy, k Balatonu nebo do termálů) a do Bulharska (hlavně k Černému moři), protože moře, hory i služby byly daleko lepší v Bulharsku než v Rumunsku a dostat se jak bez zájezdu s cestovní kanceláří, tak i bez pozvání do SSSR (a od roku 1981 i do Polska) bylo téměř nemožné - a kamkoliv jinam se běžný smrtelník obvykle podívat nemohl, snad jen s výjimkou Jugoslávie, pro kterou ale zase existovaly zcela speciální cestovní pasy, na které se ovšem pro změnu nedalo vycestovat nikam jinam.
Takže zcela paradoxně pokud někomu za minulého režimu vadilo mít v dokladech výslovně uvedené, zda je muž nebo žena, mohl se tomu vyhnout snáze než dnes.
Opravdu mi není jasné, nač je vlastně nutné uvádět v občanském průkazu pohlaví jeho držitele a také ani to, proč by z tvaru rodného čísla mělo být na první pohled poznat, zda se jedná o muže nebo o ženu a kdy přesně se narodil(a) - v mnoha zemích je „osobní číslo“, tedy obdoba našeho rodného čísla, jen shluk číslic, případně písmen a číslic, ze kterého však nepoznáte vůbec nic. Takto „modernistická osobní čísla“ mají dnes dokonce i v Ázerbajdžánu - a zcela zjevně s tím žádné problémy místní lidé ani úřady nemají. Rovněž tak nerozumím tomu, proč by se dospělý svéprávný jedinec nemohl jmenovat, jak se mu/jí zachce, tedy i muž si po dosažení zletilosti zvolit přejmenování na ženské jméno a žena na jméno mužské.
Můžete mi někdo vysvětlit, proč či nač má kdejaký policajt, úředník nebo dokonce i vrátný či ženská za přepážkou v bance okamžitě vědět, jakého jsem pohlaví a kolik je mi let? On či ona mi to přece taky nehlásí.
A pokud jde o prokazování zletilosti - třeba kvůli nákupu cigaret a alkoholu, to by přece šlo ošetřit i jinak. Např. tak, že občanské průkazy osob mladších 18 let by měly jinou barvu než občanky lidí zletilých, případně že každý starší 18 let by měl při žádosti o nový OP vždycky právo rozhodnout o tom, zda chce nebo nechce, aby v něm jeho pohlaví a datum narození byly či nebyly uvedené - úplně stejně jako to bývalo (nevím, zda pořád ještě tato možnost existuje) např. u akademických titulů nebo rodinného stavu.
Pokud teď někdo začnete argumentovat oblíbenými věcmi typu věznice, toalety, šatny a sprchy v akvaparku, sauny či nemocnice, tak tedy vezměme to hezky po pořadě:
1. Transgender lidí je v populaci maximálně tak jedno procento. Jak velká je tedy pravděpodobnost, že se do vězení dostane transžena nebo transmuž?
Podle mého půjde o jeden případ za několik (možná i desítek) let. Navíc předpokládám, že ta věznice už při jeho/jejím nástupu bude vědět, že se jedná o transgender osobu, protože někde v evidenci obyvatel určitě bude záznam jak o změně jeho/jejího jména, tak i o úřední změně pohlaví .
Je tedy snad věcí vězeňské služby, aby takto mimořádnou situaci (vy)řešila. Je to asi podobný problém, jako když se do vězení dostane vozíčkář, nevidomý, hluchoněmý, autista nebo třeba člověk s tzv. „syndromem motýlích křídel“ - jednou za x let se to možná stane a daná věznice se s tím holt musí nějak „poprat“. A nás, kteří ve vězení nejsme ani jako vězni ani jako zaměstnanci, opravdu nemusí zajímat, jakým způsobem to někde na Pankráci nebo na Borech budou řešit. Jak se říká jejich problém a naše zbytečná starost.
2. Kdo z vás někdy v životě předkládal občanský průkaz v okamžiku, kdy šel na veřejné toalety?
A to kdekoliv - lhostejno, zda na letišti, na nádraží, v divadle, na benzínce, v obchodním domě nebo třeba v restauraci. Předpokládám, že nežiji na nějaké jiné planetě než vy všichni ostatní, ale za celý svůj život jsem při vstupu na toalety občanku nepředkládala ani jednou jedinkrát. Na většině míst dnes už ani nesedí nějaká „babka toaletářka“, která by mohla teoreticky příchozí kontrolovat a „lustrovat“, ale buď je vstup úplně zdarma (drtivá většina divadel, kin, koncertních sálů, obchodních domů, restaurací, benzínových pump a letišť), nebo je sice placený, ale dovnitř se dostáváte nějakým turniketem nebo na kód z účtenky.
Takže i muž, který má v občanském průkazu napsané, že je muž, a chce jít na dámské záchodky, se v naprosté většině případů na ně zcela bez problému dostane. Tedy tvrzení, že si snad někdo bude měnit pohlaví jenom proto, aby mohl chodit za ženami na záchod, absolutně nedává smysl. Trochu ani nechápu, proč by to vůbec dělal - i pokud by byl mírně úchylný, stejně nemá šanci nic vidět, jelikož na dámských toaletách se úplně všichni pro účely vykonání potřeby zavírají do kabinek. A co dalšího „zajímavého“ asi tak může muž na dámských toaletách zažít? Uvidí tam ženy, jak si myjí ruce, češou vlasy, pudrují nos, nanášejí novou rtěnku či jinak upravují make-up a občas ještě drbou s kamarádkou o jiných (nepřítomných) kamarádech a kamarádkách, o svých partnerech či o komkoliv (čemkoliv) jiném, případně spolu řeší „zcela zásadní existenciální problémy“ jako např. jestli v těch džínách nemají příliš velký zadek nebo zda se mají pokoušet sbalit toho „strašně sexy týpka“.
Tedy jinými slovy chudák muž na dámské toaletě uvidí a uslyší leda tak věci, ze kterých má naprostá většina „normálních chlapů“ spíš alergickou kopřivku, než že by něco podobného nějak cíleně vyhledávala. Ale prosím, část žen se může cítit nepříjemně, pokud se jim během té úpravy zevnějšku a/nebo krafání s kámoškou motá u zrcadla nějaký cizí chlap. Takže - v krajním případě - by na něj mohly třeba i zavolat nějakou ochranku nebo policii. Ovšem pokud transžena nebude mít pleš či plnovous jako Krakonoš - přičemž takto vypadající transženu jsem vážně ještě nikdy neviděla - sotva si jejího příchodu na dámskou toaletu ostatní ženy všimnou.
A jen tak mezi námi, na spoustě míst existuje toaleta pouze jedna jediná, na které se tudíž muži a ženy musí spolu nějak snést. Časté je to třeba v hodně malých restaurcích a bistrech, kde jsou rádi, že se jim tam vejde jedna či dvě kabinky, a tedy toaleta musí být „koedukovaná“ z ryze praktických důvodů.
Ovšem zažila jsem tuto situaci např. také na Loyola Université v Paříži, kde - jak jsem se dozvěděla - mají podobný „progresivismus“ zavedený už několik desítek let. A pokud teď chce začít někdo vykřikovat, že to jsou přece ti „západní woke libtardi“ a „neomarxističtí podporovatelé LGBT“, tak bych vás jen ráda upozornila, že (jak vzdělanějším lidem možná podle názvu už došlo) se jedná o univerzitu, která je vlastněna a spravována jezuitským řádem. A ne, nestudují na ní pouze muži, ženských studentek je tam dnes už dobře polovina. Přesto ani jezuitští kněží ani ženské studentky nemají s jednou toaletou pro všechny žádný problém.
3. Při vstupu do dámské šatny, sprchy nebo sauny vyhrazené pouze pro ženy také nikdo občanský průkaz nepředkládá.
Přinejmenším tedy já jsem se ještě nesetkala s tím, že by mě někdo legitimoval při vstupu do wellnesu nebo akvaparku . Tedy opět - pokud transmuž svou vizáží v zásadě odpovídá běžnému vzhledu muže, nikdo se jeho příchodu do pánské šatny, sprchy či sauny nebude divit, a naopak tranžena, která na první pohled vypadá více jako žena než jako muž, nevyvolá zase žádné pozdvižení v šatně, sprše či sauně dámské.
Naprostá většina transgender lidí se totiž co možná nejvíce snaží zapadnout do vzhledu a chování toho svého „vysněného“ pohlaví, takže je velmi nepravděpodobné, že by se kdokoliv z nich na takto veřejném místě záměrně exhibocionisticky „vystavoval“ takovým způsobem, aby si všichni kolem všimli, že mu či jí na těle něco podivně „chybí“ nebo naopak „přebývá“. Ale naopak se budou převlékat tak, aby ostatní pokud možno vůbec nic nepostřehli. Mnozí z nich na to už mají určité své „vychytávky“, např. transženy si lepí penis k tělu speciální páskou tělové barvy, takže pokud na ni nějaká jiná žena nebude záměrně „zírat“ dlouhé minuty (což snad žádná slušně vychovaná dáma nedělá), ničeho si ani nevšimne - a stydlivější transženy a transmuži se dokonce radši půjdou převléct třeba do kabinky na toaletu (aby měli stoprocentní jistotu, že ani náhodou nikdo kolem nich nemůže „něco nevhodného“ zahlédnout byť jen koutkem oka).
A pokud jde o to, že nějaká transžena teoreticky může ostatní svlečené a polonahé ženy „mlsně očumovat“, tak daleko větší pravděpodobnost je, že na ženy bude takto koukat žena lesbická. Transženy totiž - věřte tomu nebo ne - jsou ve své většině orientované na muže, nikoliv na ženy. A lesbickým ženám - stejně jako mužům gayům - asi těžko můžete zakázat přístup do saun, sprch a šaten jejich biologického pohlaví.
Je vysoce pravděpodobné, že se každému z nás už v životě několikrát stalo, že sdílel šatnu, sprchu nebo saunu s osobou stejného pohlaví, která v něm či v ní viděla atraktivní sexuální objekt. Jestliže dotyčnému či dotyčné u toho vysloveně „netekly sliny“, patrně si toho nikdo z nás nejspíš vůbec nevšiml, protože nejsme telepati - a i pokud to na dotyčné(m) bylo jednoznačně viditelné, nejspíš jsme to také nějak přežili, byť to třeba nebyl úplně nejpříjemnější zážitek. Ale co, stávají se v životě přece i daleko horší věci - a to, že nade mnou „slintala“ osoba stejného pohlaví, je spíš veselá historka k vyprávnění než nějaká „životní újma“.
4. Pokud jde o nemocnice, tak věřte mi, že pohlaví opravdu není tou první a zásadní věcí, kterou při příjmu zkoumají.
Jestliže někoho přivezou v bezdvědomí po bouračce nebo třeba s podezřením na infarkt, jako první se jej snaží zkrátka resuscitovat nebo přinejmenším zdravotně stabilizovat. Je-li nutná krevní transfúze, zajímá lékaře ze všeho nejvíc krevní skupina, potom je možná zajímají případné alergie (zejména pak lékové) tohoto pacienta, ovšem biologické pohlaví, natož pak co má kdo napsané v dokladech, je jedna z posledních věcí, o které se v takové situaci někdo stará.
A pokud naopak někdo jde na předem plánovanou operaci, tak má příslušná nemocnice k dipozici jeho podrobnou zdravotní dokumentaci, tedy opět i s informacemi o tom, zda pacient prošel nebo neprošel tranzicí a o jak zásadní tranzicici se když tak jednalo - jestli šlo pouze o hormonální terapii nebo i o nějaké chirurgické zákroky a jaké přesně.
A pokud jde o spolupacienty na pokoji - opravdu se jako žena budete cítit lépe, pokud k vám na pokoj ubytují osobu s pleškou a chlupatým hrudníkem, která se ale narodila jako žena, než prsatou dlouhovlasou blondýnu s make-upem a nalakovanými nehty, která se ovšem narodila jako muž? Asi je to věcí vkusu každého, ale já osobně - neměla-li bych v nemocnici samostatný pokoj - bych jako žena určitě raději dala přednost člověku číslo dva. Pod pyžamo se jí rozhodně dívat nebudu a - jak už jsem napsala - potenciální sexuální objekt ve mně může vidět i biologická žena.
Co se týče sportu, psala jsem o tom velmi podrobně už jednou, takže nejsem Večerníček, abych se opakovala.
Prostě nedělejme z komárů velbloudy - a na světě bude fajn.
Další zdroje:
