Článek
Tak to prostě bylo a je - a nejspíš ještě nějakou dobu bude. Ostatně i v případě, že se někdy v budoucnosti začnou embrya „upravovat na míru“ podle přání rodičů, nebudou všichni lidé stejní. Protože někteří rodiče budou nejvíc toužit po tom, aby jejich dítě bylo vynikající atlet, zatímco jiní budou chtít mít doma geniálního fyzika a ještě další krasavce či krasavici, kterému nebude „sahat po kontíky“ drtivá většina filmových idolů minulosti.
Zatím ovšem v této situaci nejsme, takže příroda (nebo - chcete-li - vesmír, osud či Bůh) s námi hraje jistou „genetickou loterii“, která má své vítěze i takové, kteří „nic moc“ nevyhráli nebo dokonce prohráli (v této loterii „získali“ něco, co by většina z nás opravdu nechtěla, např. slepotu, hluchotu či chybějící končetinu). Jen pár procent z nás v této loterii získá něco velmi mimořádného, např. obličej Marylin Monroe, hudební sluch Mozarta nebo IQ Einsteina. Největší procento lidí na této planetě jsou tak jedinci, kteří nejsou ani „krásní jako obrázek“, ani neobyčejně oškliví, ani géniové, ani mentálně zaostalí, a nejspíš nemají ani žádný opravdu velmi mimořádný talent na cokoliv.
Na straně druhé se dávno říká - a není to nepravda - že za každým výrazným úspěchem v jakémkoliv lidském snažení je 10 % talentu a 90 % dřiny. Sebevětší malířský génius pokud bude líný jako veš, novým Rubensem ani Picassem se nestane, a pokud někdo s IQ 160 svůj život prosedí u compu při hraní Falloutu, velmi pravděpodobně vědecké poznání lidstva také neposune ani o píď. Naopak člověk jen s mírně nadprůměrným talentem na cokoliv, který bude „velký dříč“, v tomto oboru dosáhne úspěchu, občas dokonce i dosti významného.
Ovšem pokud talent, případně genetické předpoklady úplně chybí, dotyčný/á může „dřít jak magor“ 16 hodin denně 365 dnů do roka, aniž by to k zaznamenatelnému úspěchu vedlo. Člověk bez hudebního sluchu může celé roky cvičit na housle 10 hodin denně, ale nový Paganini se z něj prostě nestane. Stejně tak z člověka s IQ 105 se - při jeho opravdu mimořádné píli - může stát dobrý technik nebo třeba chemik někde v provozu, ale i kdyby se upracoval k smrti, špičkový jaderný fyzik nikdy nebude.
A to stejné platí i pro sport. Pokud někdo nenaroste na víc než na 165 cm, musí se smířit s tím, že i kdyby dřel od rána do noci, v basketbalu to „dotáhne“ tak maximálně do nějakého krajského přeboru, ale na účast v reprezentaci nebo v NBA musí zapomenout. Ona tělesná výška je vůbec výrazná výhoda - nebo naopak nevýhoda - v mnoha sportech. Protože mezi 80 a 90 % rozdílů v tělesné výšce lidí dělá pouhá délka jejich nohou, asi si každý umí dobře spočítat, že člověku s krátkýma nohama to nebude zrovna dobře běhat a skákat. Tedy jinými slovy ve sportech, jako je běh přes překážky, skok do dálky, skok do výšky, skok o tyči nebo trojskok, žádných extra úspěchů dosahovat nebude. Velmi pravděpodobně ženy menší než 170 cm a muži menší než 180 cm nebudou příliš dobří ani ve volejbalu či v bězích na 100, 200 nebo 400 metrů. Jistou šanci mají „malá piva“ v běžeckých vytrvaleckých kategoriích - jak známo, legendární Zátopek taky nebyl žádný „čahoun“.
V jiných sportech je menší vzrůst naopak výhodou - v takovém jezdectví dosahují velkých úspěchů muži a ženy průměrné nebo dokonce nadprůměrné tělesné výšky jen velmi výjimečně. Momentálně mě vážně nenapadá ani jeden opravdu slavný a úspěšný žokej, který by měřil nad 180 cm. Stejně tak příliš vysoká postava není žádnou výhodou, ale je spíše hendikepem, i pro motocyklové a automobilové závodníky. Drtivá většina těch nejlepších osciluje výškově kolem 170 až 175 cm (někteří měřili či měří i méně) a opět, nevím ani o jednom, který by se blížil hranici 190 cm (natož pak ji přesahoval).
Takže tam, kde se nesportuje pouze pro radost, ale kvůli titulům, pohárům a medailím z šampionátů a olympiád, případně kvůli „lámání“ rekordů, kromě dřiny hrají svou podstatnou roli také tělesné předpoklady. Občas se tak objeví sportovec, který dosahuje zcela mimořádných výsledků díky tomu, že je svým způsobem „mutant“. Má vyšší počet určitých svalových vláken, než je normální, jeho organismus je schopný regenerovat rychleji, než je u lidí běžné, má mimořádně dlouhé ruce či nohy, větší srdce, větší kapacitu plic, více krve nebo třeba vrozený vyšší počet červených krvinek - jako příklady mohou být uvedeni např. Miguel Induráin, Eero Mäntyranta, Michael Phelps, Ian Thorpe nebo Usain Bolt.
Můžeme tvrdit, že dotyčný sportovec dostal „od přírody“ (osudu, Boha) nezaslouženou výhodu a že „to není fér“. Ale je to fér - je to úplně stejně fér, jako že někdo dostane „v životní loterii“ absolutní hudební sluch nebo IQ 170. Může se nám to nelíbit, můžeme mu to závidět, ale to je asi tak to jediné, co s tím můžeme dělat.
V případě žen se pak může stát, že jedné z milionu „genetická loterie“ dala schopnost produkovat více testosteronu. Ano, tato žena má proti svým soupeřkám nespornou výhodu - stejně jako má značnou výhodu skokan s delšíma nohama nebo třeba hokejista či fotbalový brankář s delšíma rukama. Vrcholový sport je v současnosti o tom, že ti nejlepší dosahují rekordů, které jsou svým způsobem za hranicemi běžných lidských schopností. Možná většina držitelů světových rekordů jsou už nějací (s notnou nadsázkou řečeno) „X-mani“.
Na straně druhé žádný sportovec není zcela neporazitelný - což pochopitelně platí i pro sportovkyně. Ani slečna či paní, jejíž nadledvinky produkují více testosteronu než nadledvinky „normálních žen“, se kvůli tomu nezmění v nějakou Godzillu nebo „lady Hulk“, proti které by už nikdo jiný neměl šanci. Kdyby nic jiného, tak i člověk s mimořádnými tělesnými předpoklady je jenom člověk - takže může docela obyčejně lidsky „nemít svůj den“. Může den před důležitým závodem či zápasem dostat lehkou virózu, může jej „rozhodit“ partnerská hádka či rodinné problémy, může jej dokonce - a to bez ohledu na to, jak velký je „profík“ - potkat docela obyčejná tréma.
Všichni ti, o kterých se vykládalo, že jsou „neporazitelní“, byli minimálně jednou, často však vícekrát během své sportovní kariéry poraženi. Platí to pro atlety, tenisty, boxery, plavce, lyžaře… „Neporazitelný sportovec“ je stejný nesmysl jako „nepotopitelná loď“ - a jak to vypadá s „praktickou nepotopitelností“ lodí, to ukázala dost dobře tragédie Titanicu.
Na rozdíl od lodí se ovšem občas najdou sportovci, kteří jsou natolik mimořádní, že nejméně jedna generace jejich soupeřů se v podstatě „musí smířit“ s tím, že budou během své sportovní kariéry nejspíš sbírat „jenom“ stříbrné a bronzové medaile. Podíváme-li se pouze do „našich luhů a hájů“, kromě již zmíněného Zátopka takovým fenoménem byli třeba bratři Pospíšilové v kolové a v určité době se jako „téměř neporazitelní“ zdáli třeba i oštěpař Železný nebo rychlobruslařka Sáblíková. Pamatuji se, jak jedna ze soupeřek Sáblíkové v rozhovoru na otázku, jak vidí své šance v zítřejším závodě, odpověděla něco ve smyslu „jelikož přijela Sáblíková, věřím si na stříbro“.
A co dělat s trans a intersex sportovci a sportovkyněmi? To je poněkud zapleklitá otázka. Nechat je soutěžit výhradně na paralympiádě? Vzhledem k tomu, že jedná o lidi tělesně i mentálně zcela zdravé, všem svým handikepovaným soupeřům by to „natřeli“ rozdílem nejméně jedné třídy, což by zase nebylo fér vůči těm postiženým sportovcům. Udělat pro ně speciální kategorii? A případné rekordy, kterých by dosahovali, by byly do historických tabulek počítány jak?
Navíc ne vždy jsou to pouze transženy (tedy ženy, které se narodily jako muži), co chtějí závodit v ženské kategorii (aby prý - dle názorů některých - měly jasnou nefér výhodu). Existují totiž i případy transmužů (tedy mužů, co se narodili jako ženy), kteří chtějí soutěžit v mužské kategorii - jeden z nich se jmenuje Patricio Manuel a je coby boxer docela úspěšný. Dalšími jsou např. Schuyler Bailar a Iszac Hening.
Ale kupodivu (ačkoliv v tomto případě by transmuži žádnou „nefér výhodu“ mít neměli) ne vždy je jim to umožněno. V Texasu např. existuje jeden mladý boxer, který ovšem podle tamějších konzervativců „je ženou“ a tedy mu nedovolí boxovat s muži, ačkoliv by on sám s nimi soupeřit chtěl. Dokonce i na této olympiádě v ženském boxu soutěžil jeden transmuž, který je ovšem oficiálně podle dokladů stále ženou a tedy musel boxovat v ženské kategorii - ovšem i on, kdyby si mohl vybrat, by chtěl boxovat s muži, jelikož žádný muž hodný toho jména nemá radost z toho, že „mlátí holky“.
Možná by se (aspoň na nějakou dobu) měla pro tyto případy otevřít nějaká zvláštní „třetí“ kategorie a právě na základě výsledků, které by dosahovali lidé, kteří jsou prokazatelně intersex a trans, by se za několik let usoudilo, „co dál“ s těmito sportovci a sportovkyněmi. Jestli u transženy stačí, pokud nějakou dobu užívá ženské hormony, aby její výkony nebyly v nepoměru s výkony sportovkyň, které se jako ženy narodily. Případně jak dlouho takové hormony musí užívat - jestli stačí pouze jeden jediný rok, nebo jsou nutné dva či tři roky jejich nepřetržitého užívání. A to stejné samozřejmě v případě transmužů - jestli stačí rok léčby pro to, aby mohli být v atletice, silových sportech či jinde opravdovými soupeři mužům, kteří se jako muži narodili, nebo je potřeba léčba delší (a jak dlouhá).
Ostatně existují sporty, kde se soutěžící na muže a ženy nedělí. Velmi časté je to v jezdectví - v parkurech i v libovolném dostihu, a to bez ohledu na to, zda se jedná o klusáky, rovinový dostih nebo třeba steeplkechase, může být zpravidla jezdcem osoba libovolného pohlaví. To stejné platí i pro některé automobilové a motocyklové závody - a v zásadě není jediného rozumného důvodu, proč by se ženy nemohly účastnit spolu s muži všech motosportů, Formuli 1 nevyjímaje. Stejně tak vážně není nutné rozdělování na mužskou a ženskou kategorii třeba ve střelbě.
Na počátku 20. století ženám nikdo nezakazoval soupeřit s muži v autech ani letadlech, přičemž některé ženy nad muži vítězily - např. již v minulém článku zmíněné Eliška Junková a Božena Laglerová. Pokud podobnou „pohanu“ připustili muži na počátku minulého století, proč by soupeření se ženami mělo vadit mužům současným? Přesto jim (nebo možná spíš sportovním funkcionářům) soupeření - a zejména prohrávání - mužů se ženami vadí. Poté, co na olympiádě v Barceloně v roce 1992 soutěž ve skeetu vyhrála žena (Číňanka Zhang Shan), sportovní bafuňáři nejdříve úplně zakázali ženám účast ve skeetu a až v roce 2000 jej ženám znovu umožnili, ovšem s tím, že prosadili rozdělení skeetu (a také trapu) na mužské a ženské kategorie. Asi aby „pánové tvorstva“ neměli trauma z toho, že jim to „holka natřela“. Jistou „úlitbou“ snaze o férovost jsou v posledních letech soutěže smíšených týmů.
Což mi přijde opravdu neuvěřitelně zbabělé, protože ženy, které ve střelbě mezi muži - stejně jako v jezdectví, motosportu nebo letecké akrobacii - dosahují výrazných úspěchů, by se daly málem na prstech ruky spočítat. Což je ovšem dáno zejména tím, že po světě stále běhá relativně málo žen s tak „neženskými“ zájmy, takže na každou ženskou jezdkyni, pilotku nebo střelkyni připadají desítky, možná dokonce stovky soupeřů-mužů. Pokud se nějaká i v takovéto konkurence dokáže prosadit, asi je opravdu hodně dobrá. Že by pánové nedokázali „přenést přes srdce“ právě tohle?
V některých sportech tedy není žádného racionálního důvodu pro rozlišování sportovců na muže a ženy - a tedy naopak by se měla zavést, a to i na světových šampionátech a olympiádách, jedna jediná „open“ kategorie.
Ostatně existovaly ženy, které - aby mohly sportovat - se převlékaly za muže a tedy i soupeřily s muži, a nebylo to ani zas až tak dávno - např. Rena Kanakogi nebo Maria Toorpakai Wazir.
V některých sportech stavba mužského a ženského těla svou roli samozřejmě hraje, takže soupeření všech dohromady by bylo vůči jednomu pohlaví nefér. Ve většině případů vůči ženám, ovšem dovedu si představit, že v takovém synchronizovaném plavání nebo v moderní gymnastice by měli větší či menší nevýhodu naopak muži. Pochybuji, že by se nějaký gymnasta dokázal pohybovat se stuhou nebo kužely stejně ladně jako ženská gymnastka.
Ale možná muže podceňuji, třeba by byli stejně dobří. Ostatně, proč vlastně muži nemohou být akvabelisté nebo cvičit se stuhou na světové úrovni?
Také stále ještě není dostatečně dobře prozkoumáno, nakolik skutečnost, že osoba před tranzicí prošla pubertou, ovlivňuje její další tělesnou konstituci - a zejména jaký vliv tento fakt může mít na její či jeho sportovní výkony. Existuje totiž opravdu hodně trans sportovců - a zejména trans sportovkyň, co nijak velkých úspěchů nedosahují (a tudíž nikoho nezajímají). Naopak by se dalo říct, že na jednu trans sportovkyni, která na světových závodech nějak výrazněji „zazářila“, připadají desítky nebo možná i stovky takových, které se z té „okresní ligy“ nikam dál nikdy nedostaly.
Takže jenom o té pubertě to asi nebude, že?
Ostatně, co tedy vlastně chceme? Pokud povolíme soutěžit v ženských kategoriích pouze ženám, které prošly ženskou pubertou, tak zde máme dva „drobné“ problémy. Za prvé existují ženy, které jsou chromozomálně XX, narodily se s vnějším genitálem ženským, ale s jejich vaječníky je něco natolik v nepořádku, že nikdy v životě nemenstruovaly a ani ty sekundární pohlavní znaky moc vyvinuté nemají - spekuluje se o tom, že podobný případ mohla být např. svatá Jana z Arku. Takže tyto ženy také budeme „rovnou odesílat“ na paralympiády?
A ještě jedna otázka - jak by řekl poručík Columbo. Trans ženy, které prošly mužskou pubertou, chceme vylučovat ze ženských sportovních soutěží, ale zároveň chceme zakázat blokátory puberty? Není to vůči nim zatraceně nefér? On si - byť se mnozí domnívají opak - fakt nikdo „nevybral“, že bude trans. A pokud si někdo myslí, že se někdo nechává pomocí hormonů a případně i operací změnit z muže na ženu „jen tak z plezíru“, z nedostatku jiné zábavy nebo kvůli tomu, aby se stal sportovním šampiónem, tak je vedle jak ta jedle.
Je to úplně to stejné, jako kdyby si někdo myslel, že Oscar Pistorius si nechal uříznout nohy proto, aby byl rychlejší než normální běžci. I kdyby náhodou mu ty protézy nějakou výhodu při běhu dávaly, přesto se nenašel na světě ani jeden běžec, který by si nechal uříznout své zdravé nohy pro to, aby jako „kyborg“ posléze lámal světové rekordy. Stejně tak si dovedu představit, že v některých sportech by mohla být výhodou bionická ruka nebo nějaký implantát. Přesto si sportovci nenechávají řezat končetiny ani si do těla vpravovat implantáty, a to ačkoliv v mnoha, možná ve většině zemí světa zákony nic podobného nezakazují.
Translidé to mají v životě i tak hodně těžké, takže není fér jim ještě házet další klacky pod nohy při sportu. Pokud se v ženských sportovních kategoriích - v těch sportech, kde má opravdu smysl dělit sportovce na muže a ženy - povolí účast pouze těm, kteří nikdy neprošli mužskou pubertou, musí se současně povolit užívání blokátorů puberty.
Oproti populární představě blokátory puberty nezpůsobí nějaké „měnění se“ holky na kluka či obráceně. Jejich účinkem je pouze a jenom to, že kluk, který má pocit, že je „v nesprávném“ (tedy holčičím) těle nezačne menstruovat a nezačnou mu růst prsa (která by si pak při tranzici musel nechat operativně odstraňovat) a „holce v nesprávném těle“ zase nezačnou růst vousy a chlupy po těle, nezvětší se jí ohryzek a nezačne mutovat - což všechno by potom také bylo nutné složitě odstraňovat. Takováto transholka díky blokátorům puberty také nevyroste do výšky pro ženu neobvyklé a samozřejmě, že se jí ani svaly nezačnou vyvíjet mužským způsobem.
Na translidech, kteří ve svém „nesprávném těle“ nikdy neprošli pubertou, pak v dospělosti rozhodně nepoznáte, že se jako muž nebo žena nenarodili. A co pokud náhodou v 18 letech někdo zjistí, že to celé byl omyl a že ženou či mužem v nesprávném těle není? V zásadě se nic neděje, blokátory puberty dotyčný/á zkrátka brát přestane a pubertou tedy projde zcela normálně - pouze o pár let později než jeho/její vrstevníci.
Což ovšem není žádnou životní tragédií, ještě před 200 lety bylo zcela běžné, že dívky začínaly menstruovat až ve věku kolem 15 let a nebylo až tak výjimečné, že některým se menarché objevila až po 18. roce věku. A to se tehdy naprostá většina lidí osmdesátky nedožívala a i sedmdesátiletí nebyli ani zdaleka tak běžní jako dnes. Nemluvě o tom, že dětství a dospívání bylo mnohem kratší než dnes - většina dětí pracovala (a často i dosti těžce) už od nějakých 11 nebo 12 let a ani šlechtici a boháči neměli možnost si „užívat dospívání“ do dvaceti či déle.
Zato dnes má mladý člověk velmi reálnou šanci, že se dožije věku bohatě přes sedmdesát a navíc většina mladých studuje nebo cestuje po světě klidně až do svých třiceti. Se začátkem „hlavní části“ puberty až po 18. roce věku tím pádem takový mladý člověk v podstatě „o nic nepřijde“.
Ano, dívce, která užívala do 18 let blokátory puberty, zřejmě nenarostou prsa „velikosti XXXL“ - a kluk, který do 18 užíval blokátory puberty, patrně už nikdy nevyroste do nadprůměrné výšky (185 cm a více), ovšem s tím se snad dá žít, ne? Po světě běhají milióny malých mužů a žen s malými prsy - a naprostá většina z nich kvůli tomu sebevraždy určitě nepáchá. Navíc člověk, který má pocit, že je trans, je od dětství či mládí zřejmě v péči nějakého psychologa - který by tím pádem měl být schopný mu či jí pomoci vyrovnat se i s tím, jaké má ve finále tělo, a pomoci mu/jí překonat mindráky na téma, zda je dostatečně atraktivní pro druhé.
Úkolem lékařů, biologů a dalších vědců je začít zkoumat, jak velký vliv na sportovní výkony má fakt, že je někdo chromozomálně XY, XX či případně má nějakou chromozomální mutaci, jak velký vliv na sportovní výkony může mít chimérismus a jak velký vliv na sportovní výkony může mít to, že trans sportovec prošel pubertou ve svém původním („nesprávném“) těle.
A měli by to být vědci, nikoliv náboženští fanatici, ultrakonzervativci nenávidějící odlišnosti, ba ani sportovní bafuňáři, kdo v této věci budou mít poslední slovo.
