Článek
Navíc k mužům jsem se už jednou poměrně podrobně vyjadřovala - konkrétně v tomto svém starším článku.
„Myslitelé“ z řádu chudozubých mají samozřejmě odpověď jednoduchou: „Když někdo neví, jestli je kluk nebo holka, ať se podívá do kalhot.“ Všichni ti, kteří nepropadali z biologie, ale vědí, že odpověď ani náhodou tak jednoduchá není.
Jak ukazuje současná „olympijská causa“ s boxerkou Imane Khelif(ovou), „podívat se do kalhot“ (případně pod sukni nebo u boxerky nejspíš „do trenek“ - což mě samozřejmě nutí připomenout tuto legendární píseň) nemusí otázku dostatečně jednoznačně zodpovědět. Samozřejmě nevím, jestli - jak tvrdí prezident Mezinárodní boxerské asociace pan Kremlov (opravdu dokonalé nomen omen!) - dotyčná opravdu má nebo nemá chromozómy XY.
Možná má, možná nemá, možná má dokonce chromozómy XXY nebo XYY, případně může mít také část orgánů s chromozómy XX a část s chromozómy XY (případně i XXY či XYY). Možné je totiž - i v lidské biologii - skutečně ledacos. Vzhledem k tělesné konstituci slečny Khalif(ové) vylučuji pouze možnost, že by z hlediska chromozomálního byla X0, tedy trpěla tzv. Turnerovým syndromem.
Takže ani testování DNA ze slin nebo krve - jak někteří navrhují - by nemuselo tento pseudoproblém jednoznačně vyřešit. Jak už jsem psala ve svém předchozím článku, existují tzv. „chiméry“, tedy lidé, kteří vznikli splynutím nejčastěji dvou, někdy však i více, původních embryí v jeden organismus. Předpokládá se - byť to není zcela jednoznačné - že častěji takto splývají jednovaječná dvojčata, takže vzniklé chiméry mají všechny své orgány chromozomálně stejné, tedy buď XX, nebo XY (případně samozřejmě, nesmírně vzácně, také všechny X0, XXX, XXY nebo XYY).
V literatuře jsou však popisovány i případy, kdy došlo ke splynutí dvojvaječných dvojčat, z nichž každé bylo jiného pohlaví, takže následně narozený jedinec - chiméra - měl část svých orgánů chromozomálně XX a část chromozomálně XY. Což už je věc, která se žádným jednoduchým testem DNA ze slin nebo z krve zjistit opravdu nedá, protože sliny či krev by mohly ukázat třeba XX, ale část orgánů v těle by mohla být XY (či obráceně).
Jak už jsem také psala, na naprosté většině chimér na první pohled není vůbec nijak poznat, že se jedná o chiméru. Ba dokonce naprostá většina chimér jsou lidé naprosto zdraví, takže se na to, že dotyčný/á je ve skutečnosti chiméra, nemusí přijít celé dlouhé roky. V již uvedeném předchozím článku jsem psala o případu paní, která to, že je chimérou, zjistila až poté, kdy kvůli jakési sociální dávce (ne, nebylo to u nás, ale v kterémsi ze států USA) po ní chtěli doklad, že dítě je geneticky její - a ono nebylo, protože souhrou náhod pocházelo z vaječníku, který „patřil“ její nikdy nenarozené (patrně dvouvaječné) sestře. Kdyby paní nepotřebovala sociální příspěvek, dost možná by se až do své smrti nedozvěděla, že byla chiméra.
A kolik takových lidí mezi námi běhá, to vůbec nikdo netuší, protože jen málokdo potřebuje někdy v životě nechat si udělat podrobné genetické vyšetření každého svého orgánu. Chiméry se tudíž odhalují spíše náhodně - např. pokud dotyčný jedinec potřebuje transplantaci, případně je naopak zvažován jako možný dárce pro své dítě či jiného příbuzného. Tím pádem může být mezi námi chimér mnohem více, než si myslíme. Chiméra tak klidně může být můj přítel, některý z mých rodičů či prarodičů, libovolný z mých kamarádů a kamarádek, chiméra můžu být samozřejmě i já sama - nebo kdokoliv z vás, kteří tento článek čtete.
A co je tedy člověk, který má část orgánů chromozomálně XX a část chromozomálně XY? Muž? Žena? „Něco mezi“? A pokud chcete rozhodnout „zcela jednoznačně“, jestli se jedná o muže nebo o ženu, podle čeho se budete řídit?
Podle toho, jestli více orgánů je XX nebo XY? A co když to bude „remíza“?
Podle toho, jestli je zevní genitál ženský? Existují osoby, které se narodí se zevním gentálem ženským, v pubertě se tělesně také vyvíjejí jako ženy, někdy dokonce i začnou zcela normálně menstruovat jako ženy, ale chromozomálně jsou XY, protože u nich došlo k poruše genu zvaného SRY, tedy té části chromozómu Y, která je zodpovědná za to, že se jedinec začně vyvíjet jako muž. Že jsou ve skutečnosti XY, zjistí pouze v případě, pokud se (marně) snaží otěhotnět, protože tyto ženy mají zcela nefunkční nebo velmi špatně funkční vaječníky, občas i dělohu. Jenže v případě, že dotyčná po dítěti netouží, může prožít zcela klidný a spokojený život jako žena a o tom, že je ve skutečnosti chromozomálně XY, se až do své smrti nedozvědět.
Ona totiž spousta, možná až drtivá většina osob s poruchou genu SRY, které byly při narození lékaři označeny za holčičky a i nadále se jejich tělo vyvíjelo, jako kdyby byly chromozomálně XX, takže svým okolím i jimi samotnými byly považovány za ženy, nevypadají jako žádné „mužatky“ ani nemají zvýšenou hladinu testosteronu. Porucha genu SRY totiž způsobuje právě to, že tělo (a to už v děloze matky) nedokáže produkovat dostatek testosteronu na to, aby se vyvíjelo jako mužské.
Existují i opačné případy, tedy osoby, které jsou chromozomálně XX, ale jejich tělo se díky jinému typu poruchy genu SRY vyvinulo jako mužské, a to velmi často včetně zcela normálně vypadajícího a naprosto funkčního penisu. V podstatě jediný problém, který žena s chromozomy XY a muž s chromozomy XX v životě mají, je neplodnost (více podrobností k tomu zde). Vzhledem k tomu, že téměř polovina mužů a něco kolem 30 % žen po dětech nijak zvlášť netouží, pro část z nich se může jednat naopak o velmi vítaný stav.
Žena, která je chromozomálně XY, ale její tělo se už od prenatálního stádia vyvíjelo jako ženské, tudíž nemá v atletice, tenise, boxu či jiném sportu oproti XX ženám žádnou výhodu. Naopak občas na tom může být i hůře než „standardní“ XX žena. Naprosto zdravý ženský organismus totiž produkuje testosteron také, a to v nadledvinkách, přičemž míra jeho produkce je dosti individuální. Některé ženy mají genetickou mutaci, která způsobuje zvýšenou produkci testosteronu, ovšem jsou chromozomálně úplně „normální“ XX. Právě toto může být případ Imane Khelif(ové) a mohl to být případ i některých dalších sportovkyň - např. běžkyně Castor Semenaya(ové) nebo sester Williams(ových).
Další věcí ovšem je, že - neví se ještě zcela přesně proč - tmavovlasé ženy mají v těle zpravidla (či v průměru) vyšší hladinu testosteronu než světlovlásky a stejně tak ženy tmavé barvy pleti obvykle produkují testosteronu více než ty s pletí světlou. Současně však ženský pohlavní hormon estrogen - který v organismu účinky testosteronu do určité míry „neutralizuje“ - mimo vaječníků produkuje také tuková tkáň. Proto příliš obézní muži mívají problémy s plodností nebo dokonce i se samotnou erekcí. Naopak žena, která má v těle velmi málo tuku, může mít problémy s otěhotněním nebo dokonce úplně ztratit plodnost.
Není tedy nic až tak divného a „nepředstavitelného“, že sportovkyně tmavší pleti, která tvrdě trénuje - čímž pádem má daleko méně tuku než běžná žena, možná dokonce i méně, než by zdravá žena měla mít - bude mít v těle na ženu „neuvěřitelně“ vysokou hladinu testosteronu. A nemusí na to být ani sportovkyní tmavší pleti, vzpoměňme na naše rekordmanky Jarmilu Kratochvílovou a Helenu Fibingerovou, které byly obviňovány z dopingu, ale nikdy jim nebyl prokázán. Přesto doposud nikdo - a to včetně Castor Semenaya(ové) - nedokázal překonat světový rekord Jarmily Kratochvílové na 800 metrů a její světový rekord na 400 m vydržel až do loňska. Stejně tak stále „drží“ halový světový rekord Heleny Fibingerové ve vrhu koulí.
Přitom v 70. a 80. letech NDR a SSSR byly vyslovenými „velmocemi dopingu“, přičemž Rusko (coby nástupce SSSR) má dopingové skandály co chvíli až dodnes. Takže i pokud náhodou Jarmila Kratochvílová a Helena Fibingerová dopovaly takovým způsobem, že se to nedalo prokázat, jejich východoněmecké a sovětské soupeřky dopovaly taky a nejspíš ještě mnohem více. A ruku do ohně bych nedala ani za ty „západní“. Ovšem stejně tak je možné, že jak paní Kratochvílová, tak i paní Fibingerová měly nějakou genetickou mutaci, díky které jejich nadledvinky nadprodukovaly testosteron - a když k tomu přidáme ještě neuvěřitelně tvrdý trénink, který zejména u paní Kratochvílové vedl k tomu, že procento tukové tkáně v jejím těle odpovídalo více mužskému atletovi než ženské atletce, tak za jejich úspěchy doping být nemusel.
O něčem ostatně svědčí i fakt, že obě dvě dámy poté, co skončily s vrcholovým sportem a tedy i s tou šílenou tréninkovou zátěží, se v průběhu let proměnily v na svůj věk dosti pohledné a šik dámy, které rozhodně nevypadají jako nějaké „chlapice“. Je tedy velmi dobře možné, že za deset či více let, až Imane Khelif(ová) skončí s vrcholovým sportem, také přestane vypadat jako vysoký hubený kluk, ale více se zaoblí a třeba jí také narostou větší prsa - což je taky oblíbený rádoby argument některých.
Takže pouze ta, která má velká prsa, je žena? Jak k tomu přijdou všechny drobné a subtilní? Případně děvčata „atletického typu“, která mají prsa velmi malá - ačkoliv se nevěnují vrcholovému sportu, ale pouze si občas pro radost zaběhají, zalyžují nebo třeba vylezou na nějakou skálu?
Nebo snad považujete za hlavní důkaz „ženskosti“ to, že dotyčná byla schopná přirozeně počít a porodit dítě? Ano, jak už jsem napsala výše, ženy, které jsou chromozomálně XY, jsou neplodné (stejně jako muži, kteří jsou chromozomálně XX). Neplodní jsou také lidé s genetickými mutacemi jako XXX, XXY, XYY a X0 - a to bez ohledu na to, s jakým vnějším genitálem se narodí. Přesněji řečeno osoby s genetickou mutací XXX a X0 se prakticky vždy rodí jako ženy a osoby s genetickými mutacemi XXY a XYY se v naprosté většině případů rodí jako muži - ačkoliv samozřejmě i jim se může stát, že kromě této genetické mutace budou mít ještě i poškozený gen SRY.
Také některé chiméry mohou být neplodné. A, jak už jsem uváděla výše, rovněž ženy, které mají zvýšenou produkci testosteronu a/nebo sníženou produkci estrogenu, mívají s otěhotněním problémy nebo dokonce jsou zcela neplodné. (Stejně tak neplodní jsou často muži, kteří mají příliš nízkou hladinu testosteronu či naopak moc vysokou hladinu estrogenu.)
Ovšem ve vyspělém světě má problémy s plodností mezi 20 a 25 % lidí obou pohlaví, takže pokud schopnost otěhotnět, donosit a porodit je hlavním atributem ženství (a schopnost ženu oplodnit je hlavním atributem mužství), běhá mezi námi něco mezi pětinou a čtvrtinou lidí, kteří tedy touto „logikou“ nejsou ani muži ani ženy.
Jen tak na okraj, v rozvojových zemích je v populaci procento neplodných lidí ještě větší - a to kvůli daleko horší zdravotní péči. Naprostou většinu ženské neplodnosti totiž způsobují špatně léčené či neléčené gynekologické záněty.
Ovšem i zde v Evropě za nemožností otěhotnět v naprosté většině případů nestojí žádné chromozomální mutace, ale nezdravý životní styl, nadváha, prodělané nemoci, onkologická léčba nebo dokonce pouhý věk. Ženy starší 40 let mají velký problém s otěhotněním, u žen starších 50 let se přirozené otěhotnění rovná malému zázraku a není známa jediná žena, která by přirozeně počala a porodila ve věku nad 60 let (když tedy nepočítáme biblickou Sáru, u níž ovšem nemáme jednoznačný důkaz ani pro její existenci, natož pak pro to, že počala a porodila jako osmdesátnice).
To jako po padesátce nebo šedesátce ženy přestávají být ženami? A stávají se tedy čím?
A co ženy, které po dětech netouží? Případně takové, které by po dětech možná i toužily, ale nepodařilo se jim najít vhodného partnera, se kterým by to dítě měly? Ty tím pádem celý svůj život nemají šanci zjistit, jestli jsou nebo nejsou „skutečné ženy“.
Nebo je podle vás ženou pouze ta, která má tzv. „ženské zájmy“? A co vlastně jsou ty „ženské zájmy“? Brečet u Titanicu? Tak v tom případě určitě nejsem žena, jelikož stokrát radši než na Titanic se podívám na film o tom, jak zombíci žerou lidi - třeba na takový Brain Dead od Petera Jacksona.
Bráno touto optikou, již zmíněná Imane Khelif(ová) samozřejmě taky není žena, jelikož boxování není žádný „pořádný“ ženský zájem (což si ostatně zpočátku myslel i její otec). Ovšem v tom případě není ženou ani její soupeřka Angela Carini(ová). A ženou samozřejmě nebyly ani taková Eliška Junková, „první létající Češka“ Božena Laglerová (která původně chtěla být operní zpěvačkou) nebo jí není třeba Samantha Cristoforetti(ová), protože chtít závodit v autech či letadlech, případně létat do vesmíru, rozhodně nejsou „typicky ženské zájmy“.
Co takhle přestat lidi kádrovat podle toho, jak vypadají, jaké profese vykonávají, o co se zajímají a co za hobby ve svém volnu provozují?
A může mi někdo vysvětlit, proč je vlastně pro většinu z vás tak strašně moc důležité o svých bližních vědět, jaké chromozómy, případně co přesně pod kalhotami/sukní kdo z nich má? Nepřijde vám to poněkud nezdvořilé?
Vůbec, co kdyby nám už konečně začalo záležet především na tom, JAKÝ člověk je, a ne, jakého je pohlaví, kolik je mu let, jakou má barvu kůže a jak celkově vypadá?
