Článek
Říká se tomu „Dunning-Krugerův efekt“. Spočívá mimo jiné v tom, že čím méně o nějaké věci člověk ví, tím větší tendenci má být přesvědčen, že naopak o ní ví hodně. A potom to málo (nebo dokonce nic), co (ne)ví suverénně tvrdit - a také být přesvědčen o tom, že má pravdu.
Autorka tohoto článku to velmi hezky popisuje u jevu frapantní neznalosti zeměpisu světa u žáků amerických základních škol, kdy za hlavní město Anglie považují Paříž, případně mají Anglii za „hlavní město Evropy“. Nejhorší - tedy na můj vkus - není ani tak to, že ty děti mají takto mizerné znalosti (ačkoliv i to je samozřejmě nesmírně smutné), ale že prostě místo aby řekly docela obyčejné „nevím“ nebo „nejsem si úplně jistý/á, ale myslím si, že asi X“, tak zkrátka něco „střelí od boku“, ovšem ani na minutu nezaváhají, že to určitě vědí správně. Nevím, jestli se o svých „vynikajících“ vědomostech snaží přesvědčit své okolí, sebe samotné nebo obojí.
Něco podobného na toto téma mi svého času vyprávěl kamarád, který se při svém cestování po USA ocitl i v nefalšovaném americkém „vidlákově“. Lidé tam byli hodní a milí, ovšem neuvěřitelně nevzdělaní a hloupí. Snažili se k němu chovat přátelsky, tak se mimo jiné mezi řečí i zeptali, odkud vlastně je. On - vědom si toho, že „Česká republika“ by drtivé většině z nich asi nic neřekla a ani „Československo“ by zřejmě nebylo o moc lepší - řekl, že je z Prahy. Na to se na něj jeden z těch farmářů zadíval velmi podezíravě a sdělil mu, že mu to vůbec nevěří. Udiveně se otázal, proč by měl lhát, že je z Prahy, a odpovědí bylo velmi suverénní prohlášení dotyčného: „Protože jste bílý. Praha je přece v Africe.“
V dalších podobných „ospalých dírách“, do kterých přicestoval, pak na tutéž otázku už odpovídal velmi krátce „z Evropy“. Naprostou většinu tázajících to uspokojilo - a on se ani nesnažil zkoumat, zda se ti dobří lidé domnívají, že „Evropa“ je město, stát nebo kontinent. Pouze výjimečně nějaký velký zvědavec chtěl vědět, odkud přesně z té Evropy je, tak to potom blíže specifikoval. Tuto „doplňující otázku“ prakticky vždy položil člověk, který buď sám někdy v životě v Evropě byl, nebo tam byl někdo z jeho rodiny či přátel a vyprávěl mu o tom. S takovýmto „poučeným jedincem“ pak byl schopen poměrně snadno najít i společnou řeč na téma, kde vlastně ta Česká republika, případně Praha, asi tak leží.
A stejně tak - abych se vrátila zpět k tématu - existují lidé, kteří zcela sebevědomě tvrdí, že „kastrace a sterilizace je prakticky totéž“. Paní Šichtařová toto - dle mého názoru - na 99 % neprohlašovala proto, že by byla tak strašně hloupá a nevzdělaná (tedy doufám), ale protože má neuvěřitelný, až fanatický odpor vůči jakékoliv kontrole porodnosti. Proč jej má, to opravdu netuším - a ani mě to nezajímá. „Cesta do hlubin duše“ ezoteriků, konspiračních teoretiků, náboženských fundamentalistů a podobných blouznivců vážně není moje hobby. Pokud bych se náhodou do něčeho podobného chtěla pustit, vždycky si připomenu smrdutý močál, kterým bylo zhmotnělé nitro Arnolda Jidáše Rimmera (seriál Červený trpaslík, epizoda Psychoteror - v originále Terrorform) a ta chuť mě zase velmi rychle přejde.
Je však také možné, že se touto primitivní a hloupou zkratkou paní Šichtařová jen snažila zalichotit všem méně vzdělaným a inteligentním. Díky tomu, že jim mediálně známá osoba, navíc s vysokoškolským vzděláním a považovaná za odbornici (byť ne zrovna na medicínu a biologii) potvrdila, že jejich neznalost je vlastně znalost, pohladila tímto způsobem jejich ego.
Problémem ovšem je, že pokud lidé považovaní za vysoce inteligentní a vzdělané šíří polopravdy nebo dokonce lži, může to napáchat poměrně velké společenské škody. O sterilizaci totiž u nás stále ještě panuje spousta naprosto nesmyslných lží a mýtů. Z nichž naprostá většina tkví právě v představě, že sterilizace a kastrace je „téměř totéž“.
Není. Dává to asi podobný „smysl“, jako tvrdit, že odstranění bradavice a amputace prstu je taky „skoro to samé“.
Zásadní rozdíl mezi sterilizací a kastrací je v tom, že v případě kastrace se buď chirurgicky odstraňují pohlavní žlázy - tedy u mužů varlata a u žen vaječníky, nebo jsou tyto pohlavní žlázy sice v těle ponechány, ale podáváním specifických hormonů (případně i jiných látek) je jim bráněno v tom, aby normálně pracovaly, čemuž se někdy říká „chemická kastrace“. U mužů tento efekt může mít podávání tzv. „antiandrogenních látek“, k čemuž někdy dochází ryze ze zdravotních důvodů a občas také - dnes pouze v případě, že s tím dotyčný souhlasí - u sexuálních deviantů, kteří spáchali nějaký trestný čin.
U jedince kastrovaného jak chirurgicky, tak i chemicky, zpravidla velmi výrazně klesá jeho sexuální touha - což platí zejména u mužů, protože testosteron je vyráběn nadledvinkami u obou pohlaví, na čemž samozřejmě fakt kastrace nic nezmění. Kastrací se pochopitelně - na rozdíl od dalších oblíbených tradovaných mýtů - nemění sexuální orientace, případně další sexuální úchylky a odchylky. Tedy jinými slovy pokud je dotyčný (nebo dotyčná, byť u žen jsou podobné případě nesmírně výjimečné) pedofilní, efebofilní, hebefilní, nekrofilní, zoofilní atd., kastrace na tom nic nezmění. Nižší libido pouze těmto lidem může pomáhat v tom, že jsou schopni svou nestandardní sexualitu lépe zvládat a realizovat ji takovým způsobem, aby tím nikomu jinému neškodili ani nepáchali trestnou činnost.
Samozřejmě drtivá většina „sexuálně nestandardních“ lidí celý život i bez kastrace žije tak, že své sexuální touhy a sny si realizují bez toho, že by někomu ubližovali nebo páchali další trestné činy. V případě pedofilů, efebofilů a hebefilů jde o to, že buď navazují partnerské a/nebo sexuální vztahy výhradně s jedinci, kteří jsou sice věkově nad hranicí přípustnou pro legální pohlavní styk (občas i velmi výrazně), ale vizuálně vypadají jako mnohem mladší, a/nebo si najdou partnera/partnerku, kterým nevadí se v rámci sexuálních hrátek dobrovolně stylizovat do podoby dítěte nebo dospívajícího. Jsou to všechny ty hry na učitele a žáky/žačky nebo dokonce na rodiče a miminka/batolata. Podobnými způsoby realizace ne zcela obvyklé sexuality mohou být i tzv. „animal plays“, při kterých se jeden z partnerů vzhledem a/nebo chováním stylizuje do role zvířete, nejčastěji psa nebo koně, případně též svazování a jiné formy znehybňování jednoho z partnerů.
Všechno toto hraní rolí (při sexu, případně i mimo něj) je řazené částečně k fetišismu a částečně k různým formám BDSM aktivit. V případě, že s nimi obě zúčastněné strany souhlasí nebo jim dokonce přinášejí potěšení, není na tom vůbec nic divného, špatného, natož pak odsouzeníhodného. A samozřejmě je to v takovém případě pouze osobní věc těch dvou (tří, čtyř či kolika), co se tímto způsobem spolu „v posteli“ baví, a my všichni ostatní nemáme právo jim do toho strkat naše zvědavé nosy - a už vůbec ne je za jejich libůstky jakkoliv odsuzovat.
Mnozí další „jinosexuálové“ pak mají zcela běžný, ba dokonce tzv. „nudně vanilkový“ (tedy bez sebemenšího náznaku fetišistických a BDSM praktik) partnerský a sexuální vztah s osobou přiměřeného věku a mimo něj si vystačí jen s představami a masturbací - dnes jim v tom výrazně vychází vstříc třeba též animovaná asijská pornografická produkce (tzv. „hentai“ a další jeho obdoby). Případně si svou lásku k dětem a dospívajícím realizují především jako učitelé, vychovatelé, trenéři apod., protože jim ke spokojenosti stačí být po část dne součástí „dětského světa“ - a je možné, že podobně neškodnými způsoby si mohou své sexuální „nestandardnosti“ realizovat i zoofilové nebo nekrofilové. Není to sice 100% potvrzené, ale s velmi vysokou pravděpodobností pedofilní, hebefilní či efebofilní sklony měli třeba Lewis Carol (autor Alenky v říši divů), slavný pohádkář Hans Christian Andersen nebo náš Jaroslav Foglar.
U lidí, kteří nejsou výrazní psychopaté a sociopaté, totiž ani bez kastrace nehrozí, že by sexuálně zneužívali nezletilé, případně se ukájeli na zvířatech či mrtvolách. Vlastně přesně naopak - děti a mladistvé pod 15 let v drtivé většině (podle všech statistik je to minimálně 90 %) případů zneužívají psychopati a sociopati, kteří ovšem vůbec nemají pedofilní, efebofilní nebo hebefilní zaměření, pouze si děti a dospívající volí jako pohodlnou a snadnou oběť, případně jim „dělá dobře“ vědomí výrazné mocenské převahy, kterou dospělý nad dítětem či mladistvým z podstaty věci vždy má. Jak ukázal dokument V síti, někteří tyto věci dělají především „z nudy“ - moje babička by řekla „z rozežranosti“.
Další věcí však je, že někteří odborníci v dnešní době zpochybňují, že by chirurgická nebo chemická kastrace měla nějak výraznější vliv na to, že sexuální deviant, který ji podstoupí, přestane být pro své okolí nebezpečný.
De facto mohou být dosti blízké chemické kastraci i případy, kdy transžena, tedy osoba, která se původně narodila jako muž, užívá ženské pohlavní hormony, nebo kdy transmuž, tedy osoba narozená původně jako žena, užívá vysoké dávky testosteronu. Při této hormonální léčbě někdy také dochází ke snížení libida, ale nemusí to být rozhodně pravidlem, naopak se snížení libida v souvislosti s tranzicí neobjevuje příliš často. Stejně tak ne vždy takováto hormonální léčba musí vést k úplné neplodnosti.
Značné problémy s libidem i plodností ovšem může vyvolat situace, kdy muž či žena užívá vysoké dávky testosteronu kvůli snaze dosáhnout lepších sportovních výkonů. To hrozí zejména u kulturistiky, různých silových sportů jako vzpírání, zápas a box, případně též u atletiky, cyklistiky a plavání. Nejen profesionálové, ale i mnozí amatéři jsou schopni si výrazně poškodit zdraví v honbě za výkony, případně za „perfektně vyrýsovanou postavou“. Takže, pánové, pokud chodíte do fitka proto, abyste měli „bicáky a břišáky“, a zvolíte zdánlivě „pohodlnou zkratku“ v podobě užívání dopingu, tak sice možná daleko rychleji než pouhým poctivým cvičením tu vysněnou postavu mít budete, třeba i nějakou tu „kočku“ na ni snadno sbalíte, ale ve finále vám to vlastně může být taky úplně k ničemu, protože „v posteli“ nebudete stát za nic.
Samozřejmě, že toto riziko je „pouze“ poněkud zvýšené. V biologii a medicíně je to holt tak, že nic není úplně stoprocentní a jedinci libovolného živočišného druhu, člověka nevyjímaje, nejsou nějaké „typizované výrobky“, které by byly jeden jako druhý. Ostatně je doloženo mnoho případů, kdy u mužů dokonce ani chirurgická kastrace, zejména byla-li provedena až po pubertě, neměla na jejich libido i schopnost erekce příliš výrazný vliv. Proto v některých kulturách (např. starověká a středověká Čína) musel být eunuch kompletně zbaven nejen varlat, ale i penisu. V jiných kulturách - např. některé středověké a raně novověké muslimské státy - bylo vlastně tak nějak jedno, zda jsou eunuchové jako strážci harému schopni pohlavního styku, protože za podstatné bylo považováno pouze to, že nejsou schopni své svěřenkyně přivést do jiného stavu.
Na straně druhé, proč „sypáním bobulí“ zbytečně riskovat, ne?
Sterilizace ovšem na libido ani na schopnost erekce žádný fyziologický vliv nemá. Její podstatou - a to u mužů i u žen - je pouhé přerušení cest, kterými putují vajíčka z vaječníků nebo spermie z varlat. Zdá se nadbytečné, vysvětlovat zde základy biologie člověka pro základní školu, ale bohužel mezi námi žije až příliš mnoho lidí, kteří netuší, jaký je rozdíl mezi vaječníkem a vejcovodem (případně varletem a chámovodem). Ba dokonce existují i tací, kteří vůbec netuší, co to ten vejcovod a chámovod je a k čemu slouží, případně mají jiné zásadní neznalosti biologie (jako např. zde). Proto je nutné tyto notoriety opakovat.
Způsobů tohoto přerušení je několik druhů - velmi podrobně o možnostech sterilizace u žen pojednává např. tento článek. Pokud jde o možné způsoby přerušení chámovodů u mužů, jsou zde užívány praktické stejné metody jako v případě přerušení vejcovodů u žen, pouze se jedná o daleko snazší a rychlejší operaci (není nutné dostávat chirurgické nástroje do dutiny břišní), kterou tudíž lze provést i v pouhém lokálním umrtvení a pár desítek minut po zákroku může pacient odejít/odjet domů.
Oproti ženám mají také pánové podstatně snazší situaci v případě, pokud by si trvalou neplodnost přece jenom „rozmysleli“ a přáli si mít další dítě. Před provedením sterilizace si mohou nechat odebrat a zamrazit dostatek svého spermatu. Ženy si sice také mohou před sterilizací nechat odebrat a zamrazit vajíčka, ovšem asistovaná reprodukce je v tomto případě mnohem komplikovanější a ke kýženému výsledku vede v nižším procentu případů. Naopak inseminace zamraženým spermatem je poměrně rychlá, snadná, není nutné provádění oplodnění in vitro a pokud mužova partnerka nemá sama o sobě problémy s plodností, takřka vždy vede k otěhotnění.
I pokud muž nebo žena na odběr svého genetického materiálu před provedením sterilizace zapomene, není ještě nic ztraceno - spermie i vajíčka je dnes možné odebírat přímo z příslušných pohlavních žláz. V tomto případě je ovšem početí možné už jenom s pomocí využití metod IVF (in vitro fertilizace).
Tedy jinými slovy sterilizace - a zejména pak sterilizace muže - nikdy nemusí být z hlediska možnosti mít ještě v budoucnu děti „zcela definitivní“.
V každém případě však veškeré pohlavní hormony, které produkují vaječníky u žen a varlata u mužů, se i po sterilizaci v organismu tvoří dále v nedotčené míře. Z fyziologického hlediska tedy není jediného důvodu, proč by muž či žena měli mít po provedení sterilizace snížené libido. Dojde-li ke snížení nebo dokonce úplně ztrátě chuti na sex, hrají zde roli výhradně psychologické faktory - muž se necítí „být dostatečně mužem“, případně žena ženou. V mnoha jiných případech ovšem vědomí toho, že se člověk, případně pár, nemusí obávat neplánovaného početí, naopak vede k většímu či menšímu, někdy i k velmi výraznému zvýšení chuti na sex.
Sterilizace sama o sobě má tedy na libido stejný nebo velmi často i mnohem menší negativní vliv než únava, nezdravý životní styl, stres v práci nebo třeba prožité trauma.
Dojde-li tedy po podstoupení sterilizace ke snížení chuti na sex bez toho, že by u dotyčného či dotyčné došlo k významnější změně životního stylu či vážnějšímu onemocnění, patří tento problém do rukou psychologa či sexuologa.
Kromě pohlavních hormonů se sterilizovaným mužům taktéž i nadále tvoří spermie a sterilizovaným ženám zase stále ve vaječnících dozrávají vajíčka. Ačkoliv je dozrálé vajíčko jednou z největších buněk v lidském těle, přesto měří jenom zlomek milimetru. Nemůže-li tedy po uvolnění z vaječníku nikam dál putovat, zanikne (rozpadne se) úplně stejně jako neoplodněné vajíčko v děloze a tělo si s ním snadno poradí. To stejné pochopitelně platí i pro neporovnatelně menší spermie - nedostanou-li se do chámovodu, odumřou a imunitní systém jejich zbytky zcela bez problému zlikviduje. Kvůli přerušení vejcovodů a chámovodů tedy rozhodně nehrozí - což se také někteří lidé mylně domnívají - nějaké záněty či jiné zdravotní komplikace.
Stejně tak je třeba uvést další podstatnou skutečnost, a to tu, že sterilizovaní muži nejen, že jsou nadále zcela bez problému schopni pohlavního styku, ale také že během pohlavního styku úplně normálně ejakulují. Samotné spermie totiž tvoří objemově dosti zanedbatelný zlomek celkového ejakulátu - to je ostatně i důvodem, proč mnozí muži, kteří jsou neplodní tak nějak „od přírody“, o své neplodnosti nemají dlouhá léta sebemenšího tušení. Ba co více, nejeden neplodný muž naopak může být hotovým „rekordmanem“ co do objemu svého ejakulátu. Což samozřejmě platí i pro některé muže chirurgicky sterilizované.
Jen tak mimochodem, mnoho mužů nadává na to, že ženy záměrně vysadí antikoncepci (a předstírají, že jim selhala) proto, aby krachující vztah „slepily“, svého partnera donutily ke sňatku, případně z bohatého muže tahaly alimenty. Ano, stává se to. Pokud je muž sterilizovaný, v případě oznámení takové „šťastné noviny“ může leda cynicky žertovat na téma, že by měla na východě vyjít hvězda apod.
Na rozdíl od kastrace tedy sterilizace sama o sobě nemá a ani nemůže mít vliv jak na libido, tak i na samotnou příjemnost či nepříjemnost prožívání sexuálního styku.
Jinou situací jsou pochopitelně případy, kdy u ženy dojde ze zdravotních důvodů současně se sterilizací i k hysterektomii, případně u pánů dojde současně i k operaci či dokonce odstranění prostaty. Zde už se jedná o poměrně závažný zásah do organismu, který se výrazněji projevit může - a je určitou „loterií“, zda tato změna bude mít na sexuální život vliv pozitivní, negativní nebo zcela neutrální.
Samozřejmě to stejné platí i pro případy, kdy je ze zdravotních důvodů (nejčastěji kvůli rakovině či vysokému riziku jejího vzniku) nutné odebrat vaječníky či varlata. Zde se pak mohou projevit jak všechna negativa kastrace, jak již výše uvedená, tak i problémy další - jistý jejich podrobný přehled u psů je uveden zde, ovšem s jistou nadsázkou lze říci, že tuto studii můžeme cum grano salis vztáhnout i na druh homo sapiens sapiens. V každém případě je jasné, že nejen u psů, ale zejména u lidí musí být k chirurgické kastraci opravdu hodně významné zdravotní důvody a případné zdravotní benefity musejí jednoznačně převažovat případná zdravotní rizika - což byl zřejmě také jeden z důvodů, proč by pro úřední změnu pohlaví do budoucna neměla být chirurgická kastrace nezbytnou podmínkou.
Podstatné je ovšem něco jiného - a to skutečnost, že sterilizaci, tedy přerušení vejcovodů či chámovodů, dnes může podstoupit každý svéprávný člověk starší 21 let bez toho, že by musel cokoliv dalšího dokládat. Od 1. 1. 2012, kdy vstoupil v platnost nový zákon o specifických zdravotních službách, byly zrušeny všechny relikty minulého režimu, na jejichž základě měl stát právo lidem do této jejich zcela privátní oblasti „kecat“.
Všechny komise, které posuzovaly, zda dotyčný/á má či nemá vážný důvod pro to, aby se nechal(a) sterilizovat - a na základě tohoto posouzení sterilizaci milostivě povolily či zamítly, jsou minulostí. Komise ovšem existují dále u sterilizací ze zdravotních důvodů, ale jinak každý svéprávný člověk, který již oslavil 21. narozeniny, má právo říct, že se chce nechat sterilizovat - a pokud je schopen a ochoten za tento zákrok zaplatit, nemůže mu v tom být bráněno. Podrobnosti jsou uvedeny např. zde nebo zde.
Je nesmírně zajímavé, že když se v roce 2011 v parlamentu nová právní úprava diskutovala, největšími odpůrci zrušení 30 let starých normalizačních reliktů byli - hádejte kdo? Ano, „modří již vědí“, nejednalo se o nikoho jiného než o všechny ty spolky údajně bojující za „práva nenarozených dětí“, případně s nimi spřízněné poslance. Připadá vám to absurdní a nepochopitelné? Nejste sami, mně také. Přece dá zdravý rozum, že pokud někdo podstoupí sterilizaci, tak dále není schopen počít (žena) nebo ženu oplodnit (muž), takže pokud žádné dítě nevznikne, nemůže ani následně dojít k žádnému potratu. Ano, zní to logicky - jenže logiku u náboženských fundamentalistů nečekejme.
Jim totiž ve skutečnosti nejde o to, aby se nepotrácely neplánované a nechtěné děti - pokud by toto bylo jejich hlavním cílem, museli by přece souhlasit s čímkoliv, co neplánovaným otěhotněním zamezí, a čím vyšší je účinnost tohoto zamezení, tím lépe. Tak bych třeba uvažovala já - nebo vy. Oni však uvažují úplně jinak, resp. bojují za něco úplně jiného - a to konkrétně za to, aby lidé neměli možnost, a to jak muži, tak především ty „nádoby hříchu“ ženy, sex provozovat zcela „beztrestně“, tedy aniž by jim nad hlavou visel „Damoklův meč“, že se budou muset starat o dítě, se kterým ve svém životě (zatím) nepočítali.
Zkrátka a dobře podle těchto fundamentalistů je sex pouze pro zábavu a příjemné pocity něco neuvěřitelně hříšného, odporného a zavrženíhodného. A samozřejmě žena, která má ráda sex, ale chce zůstat bezdětná, to je pro ně absolutně ďábelská bytost, kterou kdyby mohli, tak pošlou rovnou na planoucí hranici. Není proto zas až tak překvapivé, že právě v Polsku, kde ultrakatolické zákony nutí ženy donosit a porodit i stvoření s pouhým obličejem, kterému se zbytek lebky nevyvinul (narážka na sci-fi povídku Tabu od Josefa Nesvadby), je zároveň sterilizace dle zákona zločinem. Není pak ani nic divného na tom, že také v Maďarsku, tedy další baště extrémních (nejen) náboženských konzervativců, má na sterilizaci nárok až žena starší 40 let (a nebo tedy taková, která má nejméně tři děti). Více podrobností na toto téma zde.
Všichni náboženští fundamentalisté samozřejmě v těch zemích, kde nemají až tak velkou politickou moc, aby mohli dobrovolné sterilizace zákonem zakázat, alespoň dělají všechno pro to, aby od nich co možná nejvíce lidí odradili. V tomto jejich „svatém tažení“ se samozřejmě řídí názorem, že účel světí prostředky, takže se jim v propagandě hodí jakékoliv lež. Není tedy až tak překvapivé, že právě lež na téma, že sterilizace je vlastně kastrace, se jim více než hodí do krámu.
A samozřejmě jsou přímo nadšení, pokud mají lidé o sterilizaci co možná nejmylnější představy - této problematice se mimo jiné věnuje i níže uvedená diplomová práce. Pak jim na to také skočí někteří další, kteří věří různým nesmyslům, třeba tomu, že sterilizace je pro ženy traumatizující záležitostí.
Možná i proto paní Šichtařová hlásala, co hlásala. Pokud ji baví nebo snad dokonce nějak vzrušuje být většinu svého života těhotná, je to její soukromé hobby. Přesněji bylo by, kdyby těch sedm dětí nežilo v prostředí, kde byly týrány a tedy z nich nutně vyrostou psychicky narušení lidé. Stejně tak pokud paní Šichtařová nebo nějaké jí podobné dámy považují za své největší životní vzory Marii Španělskou (16 dětí), Annu Jagellonskou (15 dětí), Alžbětu Stuartovnu (manželku „zimního krále“ - 13 dětí), Marii Terezii (16 dětí) nebo „alespoň“ královnu Viktorii (9 dětí), je to jejich osobní věc, která mi nevadí.
Pokud by se ovšem tento svůj životní styl a ideály nesnažily vnutit všem kolem.
Mně se tedy rozhodně nechce žít v Gileádu.
Související články:
Zdroje:
Dobrovolná sterilizace žen v Evropě (studie Parlamentního institutu z května 2011)
Petra Coufalová: Psychologické aspekty dobrovolné sterilizace žen (diplomová práce)
