Článek
Pokud tedy nějaký pes napadne člověka nebo dokonce malé dítě, potrestán či v krajním případě utracen by neměl být pes, ale citelně potrestán by měl být především jeho majitel. To se ovšem - bohužel - stále provádí velmi nedůsledně.
Podle mého názoru, kdo neumí svého psa zvládnout, takže je tento pes nebezpečný svému okolí, by měl být velmi přísně potrestán. A když říkám přísně, tak tím rozhodně nemyslím to, že by si několik let za peníze nás, daňových poplatníků, „válel šunky“ někde ve vězení. Za prvé by měl vyfasovat velmi citelnou pokutu - tedy ne nějakých pár stovek, za druhé jako trest stovky hodin veřejně prospěšných prací - a pokud by na ně nenastoupil, tak další citelnou, klidně i likvidační pokutu, a za třetí by měl uhradit veškeré léčení napadeného člověka, dorovnání rozdílu mezi nemocenskou a průměrnou mzdou napadeného, plus k tomu zaplatit i tučné bolestné nebo dokonce - v případě úmrtí - vysokou náhradu, klidně i řádově v miliónech, pozůstalým.
A pokud by kvůli těm pokutám nakonec „skončil o žebrácké holi“, jen dobře mu tak.
Kdo neumí psa vychovat, nemá si jej co pořizovat. Nebo pokud už si mocí mermo nějakého psa pořídit chce, tak ať si koupí něco malého typu čivavy, papillona, jorkšíra, pomeraniena, bišonka, maltézáčka, trpasličího jezevčíka, pekinéze, buldočka apod. Takový pes i pokud je totálně rozmazlený a nevychovaný, nebo dokonce i kousavý, není schopen vážněji ublížit. Většinou ta nejhorší škoda, jakou spáchá, je roztržená nohavice nebo pár modřin. A to se ještě snést dá.
Takovýto malý pejsek, i když je nevychovaný, moc škody způsobit nemůže.
Na straně druhé představa, že by bylo povinné platit za psa nějakou obdobu „povinného ručení“, není úplně špatná. Otázkou je, kdo by toto „povinné ručení“ měl spravovat. Podle mého nikoliv stát, ale - stejně jako u toho povinného ručení na auta - normální komerční pojišťovny. A stejně jako se motoristé mohou dobrovolně připojistit, stejnou možnost by mohli a měli mít majitelé psů. Pokud mám velkého a silného psa, který může způsobit zranění nebo škodu na majetku nejen pouze pokousáním, ale i pouhou svou silou a vahou (něco málo jsem o tom už psala), je rozumné si jej připojistit.
Kromě toho si myslím, že stejně jako nikdo nemůže jezdit bez řidičáku, také psa by nikdo neměl mít bez určitého „řidičáku“ - tedy schopnosti při zkouškách prokázat, že za prvé o psovi, kterého si pořizuje, tedy o určitém plemeni nebo plemenech, jichž je pes křížencem, aspoň něco teoreticky ví - např. jaké mají potřeby, jakými zdravotními obtížemi nejčastěji trpí, jakého věku se dožívají, jak o ně pečovat, na co si dávat pozor apod., a za druhé že je schopný psa naučit aspoň základní poslušnost - chodit na vodítku, jezdit veřejnou dopravou, nechat si nasadit náhubek, přiběhnout na zavolání či zapískání atd.
Plemena by pak podle své velikosti a dalších charakteristik byla - stejně jako ta motorová vozidla - rozdělena do několika kategorií, přičemž úroveň znalostí i dovedností, a tedy i délka teoretické i praktické výuky pro získání „řidičáku na psa“ by záležela na tom, jaké plemeno si člověk pořizuje. V případě křížence by se pak posuzovala jeho velikost a další fyzické charakteristiky - např. pes s krátkým čenichem není schopen při kousnutí způsobit tak vážné zranění, jako pes s čenichem normálním.
(Pozn.: níže uvedené rozdělení plemen do kategorií mě jen tak „na první dobrou“ napadlo, tedy neklade si nárok na úplnost ani nepopírám, že někteří psi by třeba patřili do jiné kategorie, než kam jsem je zařadila.)
Tento pejsek vás nemůže vážně zranit, i kdyby nakrásně stokrát chtěl, proto není nebezpečný ani v rukou velmi nezkušeného chovatele.
Do první kategorie (jistá obdoba malé motorky, tedy něco pro úplné začátečníky), nazvěme ji dejme tomu kategorie A, by patřili právě ti krysaříci, čivavy, jorkšíři, bišonci, papilloni, pekinézové, maltézáčci, trpasličí špicové, trpasličí pudlíci a trpasličí jezevčíci, lhasy apso, japonští čchinové, čínští a peruánští naháči, buldočci, mopsové apod., kteří i v případě, že jsou totálně rozmazlení a nevychovaní, nepředstavují pro lidi téměř žádné ohrožení.
V kategorii řekněme B (pro starší lidi asi nejobvyklejší, stejně jako je mezi motoristy nejobvyklejší řidičák na auto) by pak byli jezevčíci normální velikosti, baseti, pudlové, pinčové a špicové velikosti střední, menší druhy ohařů a chrtů (např. italský chrtík, whippet), středně velká plemena původem laboratorních psů (český strakatý pes, bígl), menší druhy ovčáckých psů (šeltie, komodor, puli), některá původem východoasijská středně velká plemena (akita-inu, šiba-inu, ši-tzu, čau-čau), většina druhů teriérů, trpasličí knírači a určitě i další plemena, na která si teď zrovna nevzpomenu - zkátka psi, kteří jsou o něco větší, případně svou povahou (jako třeba ti knírači a teriéři) ostřejší než předchozí kategorie, ale stále ještě při svém nezvládnutí nejsou schopni způsobit nějaké vážnější škody na zdraví či majetku.
V kategorii C (psí „náklaďák“) by byli psi sice rozměrů větších než výše uvedená kategorie, ale zároveň takových plemen, která byla po staletí šlechtěna k tomu, aby byla vůči lidem přátelská a neagresivní - sem by bylo možné zařadit velké špice a teriéry, pudly královské, takřka všechny zbývající chrty, barváře a ohaře včetně dlouhosrstých (u ohařů zejména setři), labradory a retrívry, kolie, border kolie, australské ovčáky, severské tažné psy (malamut, husky, sibiřská lajka) a asi i některá další plemena.
Zato pro chov takovéhoto plemene by měl být člověk už zkušenější chovatel.
V kategorii D („náklaďák s přívěsem“) by byla plemena sice opravdu hodně velká, ale neagresivní - německá doga, bernardýn, novofundlandský pes, bernský salašnický pes, leonberger, irský vlkodav apod., která však potřebují aspoň trochu pevnou ruku především proto, že při nezvládnutí mohou způsobit docela velké škody (asi častěji spíše na majetku než na zdraví), a to dokonce i vlastnímu majiteli.
V kategorii E („autobus“) by pak byla střední a větší plemena vyšlechtěná zpravidla původně pro policejní práci (zadržování a hlídání zločinců), případně pro - dnes naštěstí v civilizovaných zemích již ilegální - psí zápasy. Sem tedy patří všichni buldoci, stafordi, pitbulové, velcí knírači, dobrmani, rotvajleři a samozřejmě belgičtí a němečtí ovčáci i českoslovenští vlčáci. Tito psi potřebují opravdu již hodně zkušeného chovatele, ne nějakého amatéra, který dosud psa viděl pouze na obrázku. Za prvé jsou většinou hodně fyzicky zdatní, za druhé mají značnou sílu stisku čelisti - ačkoliv je pitbul menší než kolie či afghánský chrt, stisk čelisti má s nimi neporovnatelný, a za třetí opravdu potřebují výcvik - pokud je majitel „nechá růst jako dříví v lese“, dopadá to velmi špatně, někdy až tragicky, pro jeho okolí a občas i pro toho majitele samotného.
Pitbula není třeba démonizovat, ale pro svou sílu a temperament patří do rukou jenom velmi zkušeným chovatelům.
Kategorie F by pak byla vyhrazena pro plemena opravdu hodně velká a silná, která však zároveň jako pracovní byla šlechtěná primárně k tomu, aby se jednalo o psy agresivní vůči případným predátorům nebo dokonce i lidem (pronásledovali, chytali, a dokonce zabíjeli uprchlé plantážní otroky) - jako možní zástupci mě napadají např. brazilská fila nebo kavkazský ovčák, který si troufne i na medvěda. Protože „genetika je potvora“, takovíto velcí a zároveň ostří psi do ruky nezkušenému chovateli vážně nepatří ani omylem.
Kdo by si pořídil psa „vyšší kategorie“, než na kterou by měl zkoušky, bylo by s ním naloženo podobně jako s člověkem, který má řidičák pouze na osobní auto, ale řídí kamion s přívěsem.
Tedy jinými slovy pokuta jak hrom a - protože přece jenom pes není auto - povinnost ve stanoveném termínu složit zkoušky na oprávnění pro chov „vyšší kategorie psa“. V případě, že by se na to někdo vybodl, tak pokuta ještě daleko vyšší - a kdyby ani to nepomohlo a dotyčný „rádobychovatel“ by ty další zkoušky složit odmítal, tak bohužel by se muselo přikročit k zabavení psa.
Začínající chovatelé by zřejmě začínali s kategorií A nebo B, ti o něco zkušenější by si už troufli i na C nebo D, zatímco do kategorií E a zejména F by se běžní lidé pouštěli asi jen výjimečně.
Kdo by chtěl mít pro určité plemeno chovnou stanici, ten by vždy musel mít zkoušky na kategorii o jednu vyšší, než je plemeno, které chce rozmnožovat - a v případě porušení automaticky pokuta dvoj nebo trojnásobná než u běžného majitele psa. Totéž by platilo samozřejmě i pro člověka, u kterého by se zjistilo, že prodává štěňata „bez rodokmenu“ - březost feny trvá dva měsíce, tedy dostatek času na naučení se na zkoušku i v případě, že fenka zabřezla náhodou, bez toho, že by to majitel plánoval.
A samozřejmě v případě podezření na týrání psa nebo existenci množírny okamžité zabavení psa. Ovšem týrání psů i množírny by byly zase tématy už na další samostatné články.
