Článek
A není to pouze problém mužů. Pochopitelně existují stejně protivné a zlé ženy - svým okolím nazývané často „jedubáby“. Asi jste už každý když ne zrovna zažili na vlastní kůži, tak přinejmenším slyšeli historky o tchyních, případně dalších ženských příbuzných - různých babičkách a tetičkách, které jsou doslova a do písmene „na zabití“.
Zkrátka a dobře žijí mezi námi lidé, kteří druhé jenom komandují a sekýrují, případně se s nimi hádají kvůli kdejaké krávovině. A když jim člověk sebeméně oponuje či si „dokonce dovoluje“ jim vysvětlovat, že v tom či onom nemají pravdu z takového a takového důvodu, jsou schopní mu „třísknout telefonem“ nebo kolem něj ve společném bytě chodit, jako by byl vzduch. Protože jsou přece „ze spravedlivého důvodu“ uražení a tudíž na vás nepromluví, dokud se jim neomluvíte. Některým takovým to nemluvení klidně vydrží i celá léta.
Nejspíš každý znáte alespoň jednoho takového velmi protivného člověka, kterému se raději vyhýbáte, jak jen se dá, a konverzaci s ním vždy omezujete na absolutní minimum. A problém je, že charakterové vlastnosti - a to včetně charakterových vad - se v průběhu času jenom prohlubují, tedy v případě těch vad se zhoršují. Je-li někdo dnes hodně protivný, věkem se to určitě nezlepší, ale naopak jeho protivnost se bude stárnutím jenom stále více a více narůstat.
Jenže, co teď s tím?
Dokud je ten člověk soběstačný, tak se v zásadě nic neděje, je možné jej prostě co možná nejvíce ignorovat jako doposud. A to i pokud se jedná o blízkého příbuzného. Ale co až soběstačný přestane být?
Nejhloupější možný nápad je snažit se kvůli němu obětovat. Ne, takový člověk si tu oběť nezaslouží. Takže řešením je pouze specializovaný ústav. Buď obyčejný domov pro seniory, nebo speciální domov pro seniory postižené demencí. Zejména v tom druhém jmenovaném pracují lidé, kteří si dokážou poradit i s člověkem, který nejen, že si nepamatuje, co dělal včera a kde přesně bydlí, ale ani nepoznává své vlastní děti a vnoučata.
Asi nejhorší možnou situací je, když někdo zlý a protivný do takového domova za žádnou cenu odejít nechce. A naopak vás ještě citově vydírá, že jste povinni rezignovat na svůj život a obskakovat jej.
Ne, nejste! Zapamatujte si to dobře, nejste.
Můžete takovému člověku sehnat domácí péči (a třeba ji i částečně platit), můžete mu sehnat domov pro seniory a - pokud je hodně drahý - jej doplácet, ale rozhodně nejste povinni mu či jí dělat sluhu. Nabídněte mu či jí různé možnosti s tím, že se na nich (pokud má opravdu tak malý důchod) budete i nějak finančně spolupodílet - a pokud to odmítne, tak má zkrátka smůlu. Kdo chce kam, pomozme mu tam.
Ona naprostá většina takových v okamžiku, kdy jim opravdu bude už tak zle, že nebudou schopní si ani udělat snídani z nákupu, co jste jim donesli nebo nechali doručit Rohlíkem, Košíkem či jinou podobnou službou, přece jen obrátí a na ten specializovaný ústav kývne. A pokud ne, tak holt komu není rady, tomu není pomoci.
Problém je, že i v domovech pro seniory platí určitá pravidla - a pokud je někdo opakovaně porušuje, případně se s ostatními seniory ustavičně hádá, je na ostatní (či na personál) drzý nebo dokonce sprostý, může se stát, že takového z přislušného domova prostě „vyhodí“.
Čímž nastává nerudovská otázka „kam s ním“.
Jako první variantu můžete zkusit nějaký domov nebo ústav, který vedou, spravují a pracují v něm řádové sestry nebo bratři - nejčastěji se o staré a nemocné starají sestry Boromejky a Milosrdní bratři. Tito lidé jsou zpravidla daleko trpělivější než „obyčejný“ personál, péči o druhé - a to včetně těch protivných a vulgárních - berou jako své poslání. A - co mám tak zkušenosti - asi jen málokdo si dovolí nevybíravě řvát na jeptišku nebo jí sprostě nadávat. Navíc spousta těch milosrdných sester a bratří má v sobě takovou určitou až „nadpozemskou“ laskavost, která „odzbrojí“ i ty největší „drsňáky“.
Osobně znám pár řeholníků a řeholnic, ze kterých ta vlídnost natolik „sálá“, že by se k nim hezky chovali i kanibalští lovci lebek. A slyšela jsem též nejeden příběh o tom, jak zlý protivný děděk, případně „stará čarodějnice“ s generálskými sklony se pod jejich péčí změnili málem v „beránky“. Znám dokonce i případ, kdy v podobném církevním zařízení skončil vyšetřovatel StB, který se (kromě toho, co dělal) také rozhádal s celou svou rodinou a nikdo v okolí jej neměl rád, ovšem z péče, kterou mu poskytovali řeholníci, byl natolik dojat, že se ještě na smrtelné posteli nechal pokřtít.
Nemáme - a nejspíš ani nebudeme mít - dostatek řádových setřiček a milosrdných bratrů pro všechny „ježibaby a ježidědky“, kterých bude postupem času spíše přibývat, protože za 15-20 let početná generace „Husákových dětí“ zestárne do věku, kdy se už mnozí nebudou schopni o sebe postarat.
A samozřejmě, že i mezi generací „Husákových dětí“ bude spousta těch zlých, protivných, vulgárních a jinak nesnesitelných.
Řešením je zde technika. Za těch 15-20 let už bude určitě existovat dostatek robotů schopných zvládat aspoň ty základní úkony jako roznos jídla a léků, úklid pokojů, pomoc při koupání, polohování apod. Někteří možná budou mít humanoidní podobu, další zase jinou - v Japonsku např. existuje domov pro seniory, kde starouškům rozvážejí jídlo robotické kočky, které můžete i podrbat za robotickým uchem. Prý si to japonští senioři moc pochvalují a robotické kočky mají rádi.
Navíc u robotů libovolného vzhledu je ještě jedno velké plus.
Robot je totiž ještě trpělivější než ta nejvlídnější řádová sestřička. Robotovi můžete klidně třeba každých deset minut sprostě nadávat, můžete na něj řvát, můžete mu třikrát denně vykládat pořád dokolečka tu samou historku - a je mu to naprosto jedno. Robota se rovněž nijak nedotkne ani jej nebude mrzet, když jej za hodinu nepoznáte, robotovi nebude vadit, když si na něm vylijete vztek. Pořád se bude usmívat tím svým naprogramovaným úsměvem.
Možná dokonce bude naprograovaný tak, aby se usmíval tím více, čím více mu někdo bude nadávat, a aby tón jeho hlasu byl co nejvlídnější v případě, kdy na něj někdo hystericky řve.
A co teď, dokud ti roboti v ústavech ještě nejsou? Zkusit najít volné místo v domově či hospicu spravovaném řeholníky.
Jiná smysluplná rada asi vážně není.
