Článek
Náš otec nebyl tyran v tom klasickém slova smyslu. Nechal nám bez útoků tělo – ale duši drtil roky. Permanentně naštvaný, nespokojený, arogantní, kritický, sebestředný. Nikdy nepochválil, nikdy nepoděkoval, nikdy nic neuznal. Byl jako rezavý hřebík zatlučený do dřeva, které praská, ale nevydá ani zvuk. My jsme to dřevo byli.
Takových otců je víc, než se říká. Navenek chlapák. Uvnitř ledová socha, která ti rýpe do života, ať uděláš cokoli.
Pak přišel domov důchodců. Hurá, dalo by se říct
Když se začal motat po bytě, nadával mámě, že není k ničemu, a vyhrožoval nám, že mu jednou budeme měnit pleny, rozhodli jsme se: Domov důchodců. Byl na tom už špatně fyzicky, ale psychicky? Pořád stejné peklo. A tam? Tam narazil.
Zaměstnanci si nejdřív mysleli, že je jen „trochu složitý“. Po dvou týdnech už mu nikdo neříkal jinak než „ten protivný dědek“. Vydrželi to půl roku. Pak volali, že ho mají plné zuby. A že má jít do 14 dnů pryč. Oficiálně kvůli opakovanému porušení pravidel a verbální agresi.
A teď co? Vzít si ho domů? Ne, díky
Začalo kolečko výčitek. On volá, hraje na city. Máma brečí, že si ho nikdo nevezme. A já? Já říkám nahlas to, co spousta lidí šeptá do polštáře: Proč bych si měla domů brát člověka, který se celý život staral jen o sebe a nikdy se o nikoho jiného nestaral?
Ne, fakt nemám výčitky. Nemám v sobě ten vděk, který si myslí, že si vynutí pouhým titulem „otec“. Rodičovství není doživotní amnestie na všechno zlé. A stáří není alibi pro to, abyste byli dál nesnesitelní a nikdo o vás nemohl dovolit říct křivého slova.
Děti nejsou charita. A ne každý otec si zaslouží dožít mezi blízkými
Nesnáším to pokrytectví. Že když je někdo starý, máš k němu automaticky cítit úctu. Jako kdyby věk smazal všechno, co ti kdy udělal. Jenže on neudělal nic jiného než to, že nám vzal dětství. Nesmíš se smát, nesmíš se bavit, nesmíš nic cítit. Musíš jen poslouchat a modlit se, že to jednou skončí.
A teď? Teď mám být ta hodná dcera, co ho vezme domů, vaří mu čaj a večer mu otáčí polštář, aby měl chladnější stranu? Ne, tohle není romantický film. Tohle je realita, ve které tě dokážou zničit i lidé s tvým příjmením.
Je to kruté? Ne. Je to pravdivé
Nechci, aby umřel pod mostem. Ale nechci ani, aby mi umřel v obýváku. Jestli existuje spravedlnost, tak by se měla vztahovat i na tyhle příběhy. Na ty děti, které celý život držely pusu, a když otevřely oči, zjistily, že jim stáří jejich rodičů znovu hrozí, že ztratí svůj vlastní život.
Takže co s ním? Kdoví. Ale jedno je jisté. K nám domů nepůjde. Už nikdy. Odpustit neznamená zapomenout. A rozhodně to neznamená uvázat si znovu na krk ten samý balvan, který nás dusil celý život.
