Článek
Vždycky měla na krajíčku. Stačilo slovo, a už se cítila zrazená. Celý život si budovala identitu „té, co se pro všechny obětovala“, i když realita byla o dost jednodušší: neuměla si udržet vztahy, peníze ani zdravý rozum. A když jí stáří začalo brát i základní soběstačnost, místo vděku za pomoc přišlo to jediné, co jí opravdu šlo – sebelítost a veřejné pomlouvání. Prý jsme ji odkopli jako pytel brambor. Realita? Už jsme prostě nemohli dál.
Když pomoc znamená ztrátu sebeúcty
Nechali jsme ji u sebe doma. Rok a půl. Snažili jsme se, střídali se, platili léky, nakupovali, vařili, vyzvedávali recepty. Můj muž přestal jezdit na služebky, já zkrátila práci. A co jsme za to dostali? Denní výčitky, že jsme moc hluční, že si dovolíme večer dívat se na televizi, že jsme sobečtí, když jdeme s dětmi ven, místo abychom si poslechli pošesté ten samý příběh o tom, jak jí kdysi ublížil vlastní bratr. Když jsem si jednou dovolila jít na kosmetiku, slyšela jsem celý týden, jaká jsem povrchní a že ona si nikdy nic nedopřála, protože se „starala“.
Domov důchodců jako záchrana? Pro nás ano.
Rozhodnutí padlo ve chvíli, kdy jsem se složila v koupelně na dlažbu. Nespala jsem. Děti si stěžovaly, že doma je dusno. A manžel mi s klidným hlasem řekl: „Buď ona půjde do zařízení, nebo to tady celé spadne.“ A tak jsme ji přihlásili do soukromého domova, krásného, čistého, s programem, péčí, lékaři. Ale v jejích očích jsme tím okamžikem zemřeli. Začala rozesílat SMS do celé rodiny, že ji týráme, že ji okrádáme, že ji zavřeli, že se tam dusí. Přitom má větší pokoj než dřív u nás. A hlavně – má klid. O ten ale nikdy nešlo.
Mýtus o svaté matce
Společnost má zvláštní představu: matka je nedotknutelná. A když ji její děti „odloží“, je to automaticky projev nelásky. Jenže co když ta matka celý život manipulovala, vydírala, citově ničila své okolí a nesnesla jiný názor? Co když se o sebe v 70 letech přestala záměrně starat, protože konečně dostala, co chtěla – absolutní pozornost? A co když to jediné, co odmítla, bylo projevit nám vděčnost? V takovém případě je rozhodnutí dát ji do péče profesionálů tím nejlaskavějším krokem.
Klid, který si musíme vybojovat
Dnes už nemám výčitky. Občas ji navštívím. Přinesu květiny, sedím a poslouchám, jak mě uráží. A pak odcházím. Bez bolesti. Vím, že jsem udělala všechno. Ale přestala jsem si ničit život kvůli někomu, kdo nikdy neocenil nic jiného než svou vlastní nespokojenost. Ať si mě klidně pomlouvá. Já teď konečně žiju v klidu.
