Článek
Tohle není přehnané. Není to hysterie. Není to pubertální výkřik do tmy.
Je to chladně vyřčený fakt.
Moje vlastní matka je důvodem, proč dnes beru prášky, proč se mi v noci vrací panické ataky a proč mě musel naučit svobodně dýchat cizí člověk s titulem Mgr. před jménem.
A nejhorší na tom všem je, že ona o tom nemá ani tušení. Protože ona přece „vždycky chtěla jen to nejlepší“.
Teror, který se maskoval jako výchova
Nikdy mě nebila. Jen mě přesvědčila, že nejsem dost.
Nikdy na mě nekřičela. Jen mě dokázala zničit jedním pohledem.
Nikdy mi nezakázala žít. Jen mi naprogramovala, že život je něco, co si nezasloužím.
Denně mi kladla na srdce, co si o mně kdo pomyslí. Jak se mám usmívat. Jak mám vypadat. Co mám potlačit.
A hlavně – jak mám být jako ona.
Udusila ve mně všechno, co bylo moje
Když jsem brečela, bylo to „přehnané“.
Když jsem mlčela, bylo to „drzé“.
Když jsem chtěla něco jiného než ona, byla jsem „nevděčná“.
Celé dětství jsem byla projekt. Figurína.
Nikdy dítě s právem na svůj vlastní hlas.
A ten hlas se mi zlomil – někdy mezi patnáctým rokem a prvním práškem na spaní.
Nenáviděla jsem sebe, ne ji. A v tom je ta zrůdnost
Ona mě „přece vychovala“, „dala mi všechno“, „nebyla jako jiné matky“.
A já? Já se celá léta snažila pochopit, kde jsem udělala chybu.
Proč mě tak bolí být sama sebou.
Proč se mi dělá fyzicky zle, když slyším její jméno.
Až mi terapeutka řekla: Možná to není vaše vina. Možná vás nevychovávala matka. Ale manipulátor.
Už nechci hledat výmluvy pro její chování
Už ji neobhajuju. Už neříkám: „Ona to myslela dobře.“
Protože i tyrani to často „myslí dobře“.
Ne, nebudu jí volat na Vánoce.
Ne, nepojedu na nedělní oběd, abych „neudělala ostudu“.
Ne, nebudu s ní udržovat vztah jen proto, že je „moje máma“.
Protože krev není výsada. Krev bez úcty je jen biologická náhoda.
Můj psychiatr mi zachránil duši. Ona mi ji brala
Je absurdní, že mi větší mateřskou péči dává terapeut, který mě zná třicet minut týdně, než ta žena, která mě porodila.
Ale i tohle je realita.
Někdy musíme být svým vlastním rodičem. A někdy tím prvním krokem je odstřihnout toho, kdo nám nejvíc ublížil.
Už jí nechci nic vysvětlovat. Chci jen klid
Tohle není pomsta. Není to zloba. Je to sebeobrana.
Už nehodlám dál zpracovávat její neschopnost milovat.
Už nechci zachraňovat vztah, který mě dusí.
Už si nechci dokazovat, že stojím za lásku.
Protože vím, že stojím.
Jen to prostě nikdy neuslyším od ní. A s tím se konečně smiřuju.
Ne s ní.
Se sebou.
