Článek
Dřív se tomu říkalo „špatná nálada“, „těžký den“ nebo prostě „život“. Dneska? Dneska se každý druhý prohlásí za oběť psychických problémů. Stačí být unavený, otrávený, mít šéfa, co zvedá hlas – a hned máte „úzkost“. Nebo „panickou ataku“. Nebo ještě lépe – „vyhoření“.
Víte co? Většinou je to jen moderní překlad pro: Nechce se mi. Nezvládám. A hlavně – nechci nést odpovědnost.
Diagnóza: lenost
Dřív lidi padali na pusu. Ale vstali. Dneska padnou a volají terapeuta.
- Nestíháš práci? Úzkost.
- Nezvládáš vztahy? Trauma.
- Nechceš nic dělat? Syndrom vyhoření.
Nikdo už není líný. Všichni jsou nemocní.
A nejlepší na tom? Společnost to jim to baští. Omlouvá, rozumí, soucítí. A hlavně platí.
Terapie místo zrcadla
Dneska je moderní říkat si o pomoc. Fajn. Ale víte, co by někteří fakt potřebovali víc než psychologa? Pořádné zrcadlo a studenou sprchu.
Protože spousta těch, co se hroutí při představě osmi hodin v práci, nepotřebuje antidepresiva. Potřebuje režim. Smysl. A trošku reality.
Být dospělý bolí. Ale to není porucha. To je život.
Život není safe space
Moderní generace má pocit, že by svět měl být měkký, hladký a voňavý jako čerstvě vypraný polštář. Jenže není. A nikdy nebyl.
Psychické potíže se dnes zkrátka nosí. Jsou status. Sdílejí se na sítích. Mluví se o nich v podcastu.
A zatímco naši rodiče řešili, jak vyjít s výplatou, dnešní dvacátníci řeší, že mají „těžké pondělí“ a potřebují si „nastavit hranice“.
Nepleťme si opravdovou nemoc s výmluvou
Ano, existují skutečné psychické poruchy. Těžké, ničivé, zraňující. A ty si zaslouží maximální možný respekt a podporu.
Ale většina těch, kdo si dnes stěžuje na „psychické problémy“, prostě jen neumí žít bez pohodlí, validace a neustálého hladkání po egu.
Práce? Moc náročná.
Lidi? Moc hluční.
Vztahy? Moc složité.
Tak radši terapie, volno a diagnóza.
Protože „já mám úzkost“ zní lépe než „já jsem slaboch, co se nechce snažit“.
Chceš klid v hlavě? Začni makat
Psychické problémy nejsou jen v hlavě. Jsou často především v životě, který si budujeme kolem – a v tom, jak málo jsme ochotní s tím něco dělat.
Skutečná síla není v tom říkat, že mám problém. Ale v tom s ním něco dělat. Bez lajků. Bez potlesku. Bez výmluv.
Protože někdy nejde o to, co se ti děje.
Ale o to, jak jsi ještě schopný se s tím poprat.
