Článek
Taky máte doma babičku, která je věčně nespokojená? Takovou tu ženu, co se narodila se zamračeným výrazem a její životní misí je kritizovat úplně všechno? Pokud ano, gratuluji! Právě žijete v permanentní reality show jménem „Nikdy to nebude dost dobré“.
Jestli není po jejím, je špatně všechno
Přijdete domů s radostí, že jste povýšili v práci? „No jo, ale za jakou cenu? Rodinu zanedbáváš!“ Koupíte si nový kabát? „Takový ošklivý střih, jak pro strašidlo!“ Uvaříte svíčkovou? „Hm, no jo, ale od sestřenice byla lepší…“
Každý rozhovor s ní vypadá jako výslech. Každý váš úspěch je buď ignorován, nebo rozcupován na kousky. Jí nejde udělat radost, protože její životní krédo je: „Když nemám radost já, nebude ji mít nikdo!“
A pokud si myslíte, že si vymýšlím, jste na omylu. Vsadím se, že i právě teď, kdy to čtete, vám v hlavě naskakuje typická hláška té vaší babičky.
Svět se zkazil! Ale babička je dokonalá
Podle ní dřív všechno fungovalo. Lidi byli slušnější, chleba byl levnější a samozřejmě – ženy uměly vařit a muži nebyli „bábovky“. Vy se můžete třeba rozkrájet, ale stejně dostanete kázání o tom, jak dneska mladí nic neumí.
Ale zeptejte se jí, jaká byla ona ve vašem věku. Samozřejmě naprosto dokonalá! Už v pěti letech uměla péct buchty, ve dvanácti zastínila Boženu Němcovou slohem a v osmnácti měla jasno, že manželství vydrží na věky (co na tom, že dědu psychicky týrala celý život).
Moc se směješ? Jsi povrchní. Jsi smutný? Jsi slaboch!
Když se náhodou dobře bavíte, babička zpozorní. Smích je podezřelý. „No jo, to ještě nevíš, co tě v životě čeká…“ Pokud jste šťastní, ona se cítí ohrožená. Jak to, že se někdo má dobře, když ona musí být kyselá?
A pokud naopak prožíváte těžší období, místo útěchy dostanete: „No jo, ale za nás to bylo ještě horší!“ Protože babiččina generace trpěla víc než kdokoliv jiný na této planetě.
Děti jsou nevychované, v televizi nic nedávají a v obchodě mají samý hnusy
Neexistuje situace, ve které by nešlo něco zkritizovat. Pokud jí nabídnete čokoládový dort, dozvíte se, že ten z cukrárny u Nováků v roce 1972 byl lepší. Když pustíte televizi, tak za jejích mladých let tam aspoň něco dávali (co na tom, že byl jen jeden kanál a každá druhá zpráva byla o sklizni pšenice).
Děti? Ty už dneska ani neumí zdravit! Svět je v troskách! Za jejího mládí byla výchova přísná – copak se někdo tehdy dovolil odmlouvat? Nevadí, že polovina rodiny měla celoživotní trauma z přísného otce, hlavně že byla „kázeň“.
Závěr? Nemá ho cenu dělat, protože babička ho stejně zkritizuje!
Ať se snažíte, jak chcete, babičce se nikdy nezavděčíte. Můžete jí nosit květiny, můžete jí přinést nejlepší zákusek z města – stejně se bude tvářit, že jí svět ubližuje. Proč? Protože ona prostě nechce být spokojená.
Ale víte co? Je to její boj. Ne váš. Tak se přestaňte snažit a klidně si dejte ten svůj „hnusný“ dort sami. Vám bude chutnat mnohem víc.
Děkuji Magdě za příběh.
