Článek
Když mi loni přišlo vyrozumění o navýšení školkovného a plateb za obědy, povzdychla jsem si, ale v duchu si řekla: „Dobře, všechno zdražuje. Hlavně když to bude mít pro ty naše prcky úroveň.“ Čekala jsem, že za ty tisíce měsíčně dostanou děti moderní zázemí, nové pomůcky a školku, kam budou chodit s nadšením.
Jenže realita mě fackuje pokaždé, když nahlédnu za dveře třídy. Peněženky rodičů sice krvácejí, ale v herně to vypadá, jako by se tam zastavil čas v roce 1995. A to ještě v tom lepším případě.
Retro, které už není cool
Nedávno jsem přišla pro syna dřív a měla možnost chvíli pozorovat, s čím si vlastně ty děti hrají. V koutku pro kluky stála plastová autodráha, ze které zbyla sotva polovina, a auta měla buď ulomená kolečka, nebo jim chyběly podvozky. V kuchyňce pro holčičky smutně stály dvě potrhané panenky a plastové jídlo, které už někdo evidentně několikrát rozkousl.
„Paní učitelko, a tohle je jako všechno?“ zeptala jsem se opatrně mezi dveřmi. Odpověď mě nepřekvapila, spíš mě zamrzela: „Bohužel, maminko, rozpočet od zřizovatele sotva pokryje energie a papírové kapesníky. Na nové hračky nezbývá.“
Kam ty peníze sakra jdou?
A v tom je ten obrovský paradox. Když se sečte školkovné, fond solidarity, peníze na divadélka, výlety a neustálé nákupy výtvarných potřeb (které my rodiče nosíme v igelitkách na začátku roku), protečou školkou statisíce. Kde ty peníze končí? Sežere je nenasytný aparát, drahé energie, nebo se prostě jen management neumí otáčkat?
Je mi jasné, že učitelky za to nemohou. Ty často nosí do práce vlastní věci a vyrábějí pomůcky po nocích z kartonů od mléka. Ale mě jako platícího rodiče to prostě uráží. Platím plnou palbu, stát se tváří, jak podporuje rodiny s dětmi, a moje dítě si pak celé odpoledne hraje s puzzle, kterému chybí tři klíčové dílky, a s tatrovkou bez korby.
Sbírky na hračky? Vrchol absurdity
Korunu tomu všemu nasadila minulý týden zpráva v aplikaci pro rodiče: „Milí rodiče, pokud máte doma starší, ale zachovalé hračky, se kterými si vaše děti už nehrají, budeme rádi za jejich darování do třídy Berušek.“
Nezlobte se na mě, ale tohle už je vrchol. My nejdřív zaplatíme tisíce za to, aby tam dítě vůbec mohlo legálně být, a pak máme ještě suplovat charitu a nosit tam vlastní věci, aby si děti měly s čím hrát? Dokud budeme na tenhle systém tiše přistupovat a nosit do školek dary jako v rozvojové zemi, nic se nezmění. Chceme za své peníze kvalitu. A rozbitá plastová popelářská auta z roku raz dva tou kvalitou opravdu nejsou.
