Můj zeť mi řekl, že nemám kupovat dětem dárky, tak jsem jim dala to, co jim on nikdy nedá

Celý život jsem zvyklá přijít k dětem s něčím. Knížka, lego, mikina, lístek do zoo. Normální babičkovské chování.
Jednu neděli si mě zeť posadil ke stolu, jak zaměstnance na poradu:

„Maminko, prosím vás, už těm dětem nekupujte dárky. Nechceme je rozmazlovat. Nabourává to naši výchovu a rozpočet.“

Seděla jsem s taškou plnou pastelek a trička s dinosaurem a připadala si jak pašerák drog. Z babičky, která dělá radost, jsem během jedné věty byla problém, co jim ruší systém.

Zeť miluje slova jako konzistence, hranice, pravidla. Dětem odpočítává sladkosti na kusy, čas u obrazovky na minuty. Všechno má pod kontrolou, až na to, že v nich pomalu zabíjí obyčejnou radost, která se nedá strčit do tabulky.

Řekla jsem jen: „Dobře. Nebudu kupovat dárky.“
Viditelně se mu ulevilo. Měl pocit, že mě zkrotil. Že i babička pochopila, že nad rodinou vládne jeho excel.

Tak jsem přestala nosit tašky. K narozeninám jedna knížka, k Vánocům něco domluveného. Ale žádné „jen tak jsem na vás myslela“.
Místo toho jsem začala dětem dávat něco jiného – to, co se nedá schovat do skříně ani vrátit do obchodu.

Začala jsem jim dávat čas, který nikdo neodpočítává. Hodiny na zahradě, kde se smí ušpinit. Společné vaření, kde se mouka sype na zem a nikdo neřve, že je „bordel“. Procházky, kde se nemusí pořád pospíchat.

Dávám jim pozornost, kterou nikdo nefiltruje přes „máš úkoly? splnil jsi povinnosti?“
Poslouchám jejich hloupé otázky. Neodbydu je větou „teď ne, pracuju“. Směju se jejich hloupým vtipům. Beru jejich slzy vážně, i když jde „jen“ o rozbité autíčko.

A dávám jim pocit bezpečí. Že mohou říct, že se bojí, že jsou naštvaní, že tátu něco štve – a nikdo je neseřve, že jsou „přecitlivělí“. U mě můžou být děti, ne malí projekťáci na plnění KPI.

Tohle jejich táta neumí. Možná nechce. Možná se toho bojí. Protože tohle se nedá řídit, plánovat ani vyhodnocovat v tabulce.

Samozřejmě si všiml, že se ke mně děti hrnou, i když už jim nic nenosím.
„Vy si je kupujete tím, že jim dovolujete všechno,“ vyjel na mě jednou.

Ne, nekupuju. Jen je nechodím pořád kasírovat. U mě mají právo být rozcuchané, ukřičené, nedokonalé. Nemusí si lásku zasluhovat tím, že odříkají režimový rozvrh.

On se bojí jedné věci: že jednou poznají rozdíl mezi přísností, která chrání, a kontrolou, která dusí.

Nedávno za mnou přišla vnučka:
„Babi, já mám u tebe pocit, že se nemusím bát říct hloupost.“

To byl můj jackpot. Žádné lego, žádná obálka. Jen věta, že se se mnou cítí v bezpečí.
Zeť mi zakázal dárky, myslel, že tím odstraní můj vliv. Jenže já jsem je přestala nosit v tašce a začala je nosit v tom, jak s dětmi jsem.

On jim může koupit nejlepší stavebnici světa. Já jim dávám něco, co jeho ego nikdy nedokáže zabalit: jistotu, že jsou milované, i když nefungují jako jeho rozpočet. A to je dárek, který se nerozbije. Ani nezakáže.