Článek
Pamatuju si tu klasickou babičku. Šátek na hlavě, knedlíky na plotně, záda v háji. Ráno sází kytky, večer žehlička. A mezi tím hlídání vnoučat. Tahle generace žen, které přežily nedostatek, války i komunisty, žila pro ostatní. Až na dřeň. Až do vyhoření. Až do vlastní smrti.
Jenže pak přišel zlom. Nový typ babičky. Ta, která místo vaření letí na Bali. Místo „pojď, udělám ti kakao“ řekne: „Teď nemůžu, mám workshop jógy a večer letím do Milána.“ A když se jí zeptáš, jestli pohlídá vnoučata? Odpoví: „Jasně, ale jenom na dvě hodiny. A přivez mi je až po masáži, prosím.“
Konec ženského otroctví? Nebo konec sounáležitosti?
Pro někoho osvobození. Pro jiného konec světa. Nová vlna babiček si dovoluje mít život. Dovoluje si říct „ne“. Nestaví se automaticky do role tiché služebnice, která má být kdykoli k dispozici, protože „má přece čas a ráda by byla s rodinou“. A tady to začne skřípat. Protože vnoučata pro ně nejsou dar, ale další úkol. A jak to, že babička neplní zadání?
Proč? Protože už nechce. Protože se naučila, že být stará neznamená být majetkem rodiny. Protože jí nikdo nenapsal smlouvu na full-time hlídačku. A protože možná poprvé v životě cítí, že může něco chtít sama. Ne proto, aby si to někdo zasloužil. Ale prostě proto, že už nemusí.
Sebeláska místo sebezničení
Jedovaté řeči typu „ona už se zbláznila, v šedesáti začala tancovat salsu a ještě si pořídila tetování“ jsou jen ukázkou jediné věci – toho, jak moc jsme zvyklí na ženskou oběť. Jak moc jsme si navykli na to, že ženské „já“ musí vždycky ustoupit „my“. A když ne, je to sobecké. A nevděčné. A trapné. Vždyť babičky mají přece sedět u okna a plést ponožky, ne jezdit po světě a randit s francouzským malířem.
Jenže, mně to přijde skvělý. Protože to konečně vrací ženám důstojnost. Ukazuje, že nemusí strávit stáří v teplákách a s houbami v tašce. Že můžou být ženy, která měly děti, vnoučata – a teď mají konečně sebe.
Rodina není otrokářství
Tohle není výzva k tomu, aby babičky přestaly milovat svá vnoučata. To je výzva k tomu, aby je milovaly zdravě. Aby nebyly jen „k dispozici“. Aby mohly říct: „Milá rodino, jsem tu. Ale ne pořád. A ne zadarmo. Mám svůj svět, své zájmy, svou radost.“ A je na čase, aby to okolí začalo respektovat. Bez pasivní agrese. Bez výčitek. Bez moralizování.
Staré ženy? Nový svět.
Evoluce babiček není problém. Je to revoluce. Je to návrat ženské síly tam, kde ji společnost po desítky let udusila. Babičky se přestaly smiřovat s tím, že jejich hodnota je jen v tom, co udělají pro ostatní. Začaly znovu žít. A pokud to někomu vadí, měl by si možná přehodnotit, proč potřebuje, aby jiní lidi zapomněli na sebe – jen aby mu vyhověli.
I já chci jednou být taková babička. Ne ta, co padne na pusu, aby stihla napéct a pohlídat. Ale ta, co má šarm, svobodu a klid v duši. A když řeknu „ne, dneska nehlídám“, není to vzdor. Je to sebeúcta.
