Článek
„Tak co, děvče, kam jdeš s tím kafíčkem?“ zaznělo za mnou v tramvaji a mně ztuhla krev v žilách. Nejen kvůli obsahu té věty, ale kvůli tónu, jakým byla pronesená. Ten samolibý, nadřazený hlas staršího muže, kterému evidentně přišlo v pořádku říkat cizí ženě děvče a ještě se k ní takhle familiárně naklánět. Ne, neomdlela jsem z dojetí. Ani z úcty ke stáří. Otočila jsem se a řekla mu zcela klidně: „Netykáme si.“ A víte, co odpověděl? „No dovol! Já bych mohl být tvůj táta.“
A právě v tom je ten problém.
Stáří není omluva. Ani povolenka k bezohlednosti.
Nevím, kde se v některých lidech vzal ten pocit, že s věkem přichází právo překračovat hranice druhých. Ale je to fenomén, se kterým se setkávám až neuvěřitelně často. Starší paní na úřadě mi začne říkat „zlatíčko“, starší pán v čekárně hodnotí moje oblečení, jako kdyby byl od módní policie. A když slušně řeknu, že mi to není příjemné? Jsou dotčení. Mají pocit, že jim chybí úcta.
Jenže respekt není jednosměrná silnice. Nemůžete ho vyžadovat a zároveň přehlížet hranice ostatních. To, že vám táhne na sedmdesát, neznamená, že máte právo být nezdvořilí. Znamená to jen, že jste tu o něco déle. Ne že jste nadřazení.
„Za nás se tohle neřešilo.“ A právě proto jsme tam, kde jsme.
Jedna z nejčastějších reakcí starších lidí na to, když si mladší generace střeží svoje osobní hranice, je tato věta. A upřímně – mě už unavuje. Ano, za vás se neřešilo, jestli je v pořádku říkat cizím ženským „kočičko“. Neřešilo se, jestli je v pohodě hodnotit něčí postavu na zastávce. Jenže to neznamená, že je to v pořádku.
Možná právě proto se tolik lidí dneska bojí ozvat. Protože byli vychováni v tom, že „mlčeti zlato“, hlavně před staršími.
No, zlato fakt nejsem. Jsem dospělá žena. A pokud se rozhodnu vám vykat, čekám totéž. To je základní slušnost.
Tykání je intimní. Je to vztahová volba. Ne automatické právo.
Mnozí starší lidé si vůbec neuvědomují, jak moc může jejich chování působit dotěrně. Když mi začnete tykat bez mého souhlasu, berete si něco, co vám nepatří. Můj prostor. Moji důstojnost. Moji autonomii.
A víte, co je nejhorší? Že když vás slušně požádám, abyste mi vykali, jste schopní se urazit.
Nejsem nevychovaná. Jen odmítám hrát hru, že věk rovná se moc.
Možná vám to zní tvrdě. Možná si říkáte, že by mladí měli mít více respektu. Jenže ten respekt začíná tam, kde končí manipulace. Kde si můžeme navzájem říct: tohle mi není příjemné – a druhý to akceptuje. Bez výčitek. Bez ironie. Bez poznámek, že „mladí dneska nic nevydrží“.
Já nejsem neuctivá. Umím poděkovat, pomoct staršímu člověku, nabídnout sedadlo. Ale to neznamená, že jim dovolím ignorovat moje hranice.
Možná je na čase připomenout si, že slušnost není otázkou věku. Ale charakteru.
Věk není výmluva pro aroganci. Ani omluvenka za to, že přehlížíte, co je druhému nepříjemné. Takže pokud se někdy stane, že vám někdo mladší řekne „prosím, vykáme si“, zkuste se nezhroutit. Neberte to jako urážku. Berte to jako příležitost ukázat, že jste dospělí. A že věk opravdu znamená moudrost – ne drzost.
