Článek
Sedím v kavárně, kolem notebooky a latte s ovesným mlékem. U vedlejšího stolku kluk do telefonu pronese: „Mami, já jsem strašně unavený z toho, že žiju.“ Ne ze tří směn v továrně. Z remote práce v IT a pár porad týdně. Psychické potíže nezesměšňuji. Jen je zvláštní, že čím pohodlnější podmínky mají, tím hůř jsou na tom psychicky. Generace, která nemusí stát frontu na banány, omdlévá z přetlaku možností na netu.
Dětství bez frustrace, dospělost v šoku
Tahle generace vyrůstala zabalená v bublinkové fólii. Hlavně žádný stres, žádné trauma, všude pochvala a pochopení. Soutěže, kde je pět vítězů, protože jeden by byl moc krutý. Mozek si nezvykl na frustraci. Nezažil, že něco bolí, pálí, trvá. A pak přišla dospělost. Šéf neřeší vnitřní dítě, ale výsledky, nájem nepočká na náladu a banku nezajímá, že je někdo „overwhelmed“.
Diagnóza místo páteře
Každý druhý dvacátník má dnes úzkost, burnout nebo aspoň „autistické rysy“. Část lidí má reálný problém, ale část si z diagnózy udělala štít. Je jednodušší říct „mám úzkost, proto nemůžu přijít včas“, než si přiznat, že nikdy nebudoval disciplínu. Místo charakteru se nosí nálepky, místo práce na sobě citáty o self-care. Každá nepříjemnost je „trigger“ a každá autorita „toxická“.
Bez hranic, bez směru, s mobilem v ruce
Rodiče často chtěli být kamarádi. Místo „takhle to bude“ přišlo nekonečné „jak se v tom cítíš“. Bez rámce, bez jasných hranic, zato s mobilem v ruce od základky. Všechno je možné, nic není pevné. Sociální sítě křičí: žij svůj sen, nepracuj pro sen někoho jiného. Realita mezitím posílá fakturu za elektřinu. A generace Z stojí uprostřed, paralyzovaná mezi Instagramem a SIPO.
Život není appka s tlačítkem „zpět“
Generace Z vyrostla na instantní gratifikaci. Film? Na pár kliknutí. Jídlo? Na cestě. Pozornost? Stačí video. Pak přijde něco, co trvá měsíce: rozchod, studium, budování kariéry. Tady nefunguje „undo“ ani „log out“. Tady se musí vydržet nepohodlí. Jenže na to nikdo netrénoval.
Co by je mohlo zachránit?
Ne další omlouvání ze systému, ale návrat k obyčejné odolnosti. Terapie klidně ano, ale spolu s odpovědností – ne místo ní. Méně nároků na svět, víc nároků na sebe. Přiznat si nepříjemnou pravdu: tlak moderní doby nezmizí. Jediné, co jde změnit, je vlastní páteř. A tu žádná appka ani mindfulness kurz nedodá. Tu si musí generace Z vybudovat sama – jinak ji tlak rozdrtí úplně.
