Článek
Měla jsem narozeniny. Slavila jsem. Nečekala jsem nic pompézního. Jen kousek pozornosti. Projev, že jsem pro něj důležitá. Přišel ke mně s očekáváním v očích a krabičkou v ruce. Nadšeně jsem dárek otevřela a byl tam.
Řetízek. Laciný, kýčovitý. Takový ten typ, co si dvanáctileté holky kupují za stovku na pouti, aby se cítily jako princezny.
„Je po Báře,“ řekl.
A když viděl můj výraz, dodal:
„Ale byl drahej. A ležel mi doma. Přišlo mi škoda ho nechat ležet.“
Tohle snad nemyslel vážně. Jenže se ukázalo, že myslel.
Řetízek po bývalce. A jemu to přišlo normální.
Nešlo jen o šperk. Nešlo jen o to, že byl po jiné ženě. Šlo o to, že mu vůbec nepřišlo divné, že já – jeho partnerka – bych měla nosit něco, co kdysi věnoval jiné ženě z lásky. Co jí zapínal na krk. Co jí možná sundával v posteli. Šlo o ten podtón, který se z jeho slov linul jako zápach z prošlé konzervy: „Ty jsi vlastně druhá v pořadí. Tak si zvykni.“
A když jsem se ohradila?
„Ty to hrotíš.“
„Jseš fakt přecitlivělá.“
„Je to jen věc, bože, klid.“
„Jestli tohle tě dokáže rozhodit, jak asi zvládneš život?“
Přesně takhle ženy ztrácí sebeúctu
Tohle nejsou jen věty. To jsou plytké dýky, které ženám dnes a denně berou sebeúctu. Zabalí je do ironie, shodí emoce, zašlapou pod rohožku s nápisem „Být vděčná“.
Proč bych měla být vděčná? Za co? Za to, že mi někdo vrazí do ruky emocionální odpad z předchozího vztahu a očekává úsměv?
Kdy přesně jsme se naučily, že mlčet je lepší než říct "tohle si ke mně nedovoluj"?
Nejsme popelnice na jejich minulost
Nejsme archivy jejich zklamání. Nejsme vitríny na trofeje, které jim zbyly z dob, kdy milovali jiné. A rozhodně nejsme bezedné studny trpělivosti a pochopení, když oni zcela bez přemýšlení drtí naše sebevědomí.
Milé ženy, pokud dostanete dar po jiné – vraťte ho. Ne z pomsty. Ale z úcty k sobě. Nemusíme být potichu. Nemusíme být ty chápající. Nemusíme být „lepší než ona“. Stačí být pravdivé. A jasné.
Měly bychom být vděčné? Za co přesně?
Mám být vděčná, že mě vůbec někdo chce? Mám být vděčná, že mi věnuje šperk s otiskem jiné ženy? Mám být vděčná, že mě emocionálně zraní a ještě mě přesvědčuje, že to je moje chyba?
Ne.
Ne.
A ještě jednou ne.
Takže ano, zlobila jsem se. Ano, odmítla jsem ten ubohý zbytek po Báře. A ano, jsem „přecitlivělá“ – přesně tak, jak to mužům vadí. Protože cit a síla nejsou protiklady. Jsou výbušná kombinace.
