Článek
Nikdy jsem nebyla z těch, co by chtěly válku s příbuznými. Naopak. Dělala jsem všechno proto, aby se u nás cítila dobře. Vařila jsem, zvala ji, nabízela pomoc. Dokonce jsem ji k narozeninám chtěla překvapit domácími zákusky, protože mi jednou mezi řečí řekla, že „na ty z krámu už nemá chuť“. No. Asi jsem to špatně pochopila. Nebo spíš, ona to špatně pochopila. Protože to, co následovalo, bylo tak nehorázné, že se mi zvedl žaludek.
Přijela, usedla ke stolu, očima přejela stříbrný tác s laskominami a s obočím vytaženým až k čelu se zeptala: „To jsi dělala ty?“ Kývla jsem. A čekala pochvalu. Aspoň úsměv. Něco. Místo toho zvedla jeden zákusek mezi dva prsty jako špinavý kapesník, olízla polevu a se znechuceným výrazem ho vrátila zpátky. „No… tak to ne. To bych nikdy neudělala. To se prostě nedá jíst. To je jako z tábora.“
Před očima se mi zatmělo
Nejen že si nevzala ani kousek. Ona celý tác – celý ten večer, který jsem u toho strávila, tu péči, mou snahu – celý ten tác bez mrknutí oka vzala, zabalila do pytlíku a hodila do koše. Přede mnou. Jako bych byla otrávená kuchařka. Jako by moje ruce a moje práce nestály ani za psí štěk.
„U nás se dorty kupují, drahá,“ řekla a usrkla kávy, jako by to byla konečná tečka za diskuzí. Nebyla.
Od té chvíle už ani máslo. Natož lásku.
Ten moment ve mně něco zlomil. A ne, nebylo to o zákuscích. Bylo to o nerespektu. O ponížení. O tom, že ať se snažím jakkoli, stejně to nebude nikdy dost dobré. Protože ona je ta, která ví všechno nejlíp. Protože ona je ta, co nastavuje laťku. A já jsem „ta holka, co si vzala jejího syna“. Ne partnerka, ne rodina, ne člověk.
A tak jsem si řekla dost.
Změna pravidel. Konečně.
Už jí nikdy neuvařím. Ne proto, že bych jí to nepřála. Ale proto, že mojí kuchyni si zaslouží jen ti, kteří umí být vděční. Ti, kdo mají úctu. A ti, kdo si váží druhých.
Můj muž to slyšel. A překvapivě nic nenamítal. Možná konečně pochopil. Možná už i jemu došlo, že vztahy, kde se jeden jenom snaží a druhý jenom shazuje, nejsou vztahy, ale ponižující divadlo.
Tchyně může být rodina. Nebo největší ponížení.
Nevím, jaké to máte vy. Ale pokud vás někdo ponižuje před rodinou, dětmi nebo partnerem – ať už je to „jen“ kvůli buchtám, nebo čemukoliv jinému – mějte na paměti jedno: není vaší povinností se nechat. Není vaší povinností se snažit znovu a znovu.
Já jsem to vzdala. A poprvé za dlouhou dobu cítím klid.
