Článek
Byl jsem ještě malý kluk, když jsem poprvé brečel před tátou. Kvůli rozbitému kolu. Ne kvůli kolu samotnému, ale protože jsem měl strach, že mě bude zase peskovat. Že jsem něco zničil, že jsem zklamal. A co udělal? Seřval mě za ty slzy. „Chlap se přece nerozsype kvůli blbosti. Vzpamatuj se.“
Tak jsem se vzpamatoval. Přestal jsem plakat. A začal dusit.
Dusil jsem bolest, dusil jsem zmatek, dusil jsem touhu někomu říct, že je mi ouzko. A stal se ze mě přesně ten muž, kterého táta chtěl: silný navenek, otupělý uvnitř.
Emoce? Slabost. Cit? Hrozba. Upřímnost? Riziko
Každý vztah, který jsem kdy měl, skončil stejně. Někde u věty: „S tebou se nedá bavit o ničem hlubším.“ Jenže jak bych mohl, když ve mně nikdo nikdy hlubinu nepěstoval? Když mě celý život učili, že muž je hrad bez oken. Odolný. Uzavřený. Neprůstřelný.
Nevím, jak říct, že mám úzkost. Že mám strach. Že se v noci budím a zírám do tmy s pocitem, že se mi někdo sedí na hrudníku. A tak to nedělám. Jen vstávám. Jdu do práce. Funguješ. Jedeš. A nikdo nic nepozná.
Jsem mistr v roli „jsem v pohodě“
Dokážu vtipkovat, když uvnitř řvu. Umím uklidňovat druhé, když sám nemám sílu. Vím přesně, co se ode mě čeká – být klidný, stabilní, opora. Jenže opora, která se v noci sesouvá sama do sebe, není opora. Je to troska v obleku.
Ale co říct? Že mám problém? Kdo by to pochopil? Táta ne. Společnost ne. Kamarádi? Ti se taky drží. Taky ale neusínají s klidem. Jen to nedávají najevo. Stejně jako já. Všichni hrajeme hru: „Jsem chlap. Neřeším.“
Když tě to v dětství naučí potlačit, v dospělosti nevíš, jak se otevřít
Nejhorší je, že nevím, jak to říct ostatním – já to neumím říct ani sám sobě. Když se mě někdo zeptá, jak se mám, odpovím: „V pohodě.“ I když nejsem. Nikdy nejsem.
Táta ze mě udělal přeživšího. Ale ne živého. Není v tom zlý úmysl – jen předal to, co sám znal. Jenže já nechci, aby moje děti vyrůstaly s pocitem, že pláč je ostuda a slova jako „bojím se“ nebo „bolí to“ jsou zakázaná.
Mlčet umím dokonale. Ale neumím si pomoct
Nepotřebuju psychologa, říkal jsem. Nepotřebuju mluvit. Jen musím víc spát, víc sportovat, míň přemýšlet. Jenže všechno to byly výmluvy. Obaly. Lži. Protože hluboko uvnitř vím, co doopravdy potřebuju:
Přestat být silný za každou cenu. A konečně si dovolit přiznat: Trpím.
A možná i brečet.
Možná je na čase přepsat pravidla
Ne proto, abych byl „citlivej chlapeček“. Ale abych konečně byl sám sebou. Autentický. Živý. Abych neumřel zevnitř ve třiceti, zatímco budu navenek pořád „v pohodě“. Abych nezůstal navždy synem, který se bojí zklamat. Ale stal se mužem, který umí říct: Tati, tohle mě zničilo. A já už nechci dál mlčet.
