Článek
Nechápu, kdy se z obyčejné ženské potřeby – mít vedle sebe muže, který je partner a ne další dítě – stala drzost. Proč je dneska „luxus“ chtít někoho, kdo vnímá? Kdo má páteř. Kdo něco tvoří. Kdo ví, proč ráno vstává a co chce od života – nejen co bude dneska k večeři.
Místo toho slyšíme:
„Buď ráda, že aspoň maká.“
„Hlavně že tě nebijé, co chceš víc?“
„Nechlastá, nefetuje, co si furt vymýšlíš?!“
A já se ptám: Tohle je ten standard?! Muž, co má dvě nohy, výplatu a nenechá v koupelně pokapané prkýnko?
Nechci domácí spotřebič. Chci chlapa.
Nechci živou pračku, co se nají a spí. Nechci chlapa, který si myslí, že mi pomáhá, když jednou za měsíc vynese koš. Nechci slyšet, že mě miluje, ale jediné, co si pamatuje, je jeho fotbalová sestava z roku 2012.
Chci někoho, kdo se umí dívat do očí. Kdo mě vnímá. Kdo se zajímá, i když není pátek večer a nemá chuť něco se mnou podniknout. Chci chlapa, který má vlastní názor a odvahu ho říct. Ale taky empatii a sílu naslouchat, když mluvím já.
A ne, nechci za to děkovat jako pes za kost.
Jsem náročná? Ne. Už nejsem hloupá.
Už nebudu dělat terapeuta za pohlazení. Učitelku za pochvalu. Matku za „aspoň mě neodkopl“. Už nechci chlapa, kterého musím zachraňovat, živit, motivovat, formovat, podporovat, tahat nahoru a přitom ještě nosit podprsenku, která mě škrtí víc než ten vztah.
Nejsem náročná. Jen vím, kolik mě to stálo, než jsem pochopila, že „aspoň maká“ není pro vztah dost.
Že vztah není charita. Že já taky něco přináším – sílu, lásku, péči, energii, vizi. A nechci ji házet do prázdného pytle, který vše jen pohltí a nic nevrátí zpět.
Muž, který se nebojí ženy, která ví, co chce.
To je nový ideál. Zbytek může jít zpátky do mamahotelu.
Ne, nejsem náročná. Jen už chci partnera, ne přítěž. Růst, ne se plazit. Být slyšet, ne jen trpělivě čekat, až se uráčí mi věnovat chvilku pozornosti.
A pokud je to moc, tak je něco špatně s dnešní společností, ale ne se mnou.
Děkuji Jitce za příběh.
