Článek
Ta zpráva přišla v osm ráno. Jako kdyby vesmír cítil, že už jsem dost silná to unést. Zpráva od cizí ženské na Messengeru. „Jen abys věděla, s kým spíš. Dělíte se.“ Přiložená fotka. Jeho ruka na jejím stehně. Jeho úsměv, který jsem roky považovala za svůj.
Seděla jsem na posteli, zírala na ten telefon a chtělo se mi zvracet. Ne z té zrady. Ale z toho, co mi probíhalo hlavou jako první: „Jak to ututlám? Jak to přežiju bez něj?“
V tu chvíli jsem si uvědomila něco, co je možná horší než ta nevěra. Že jsem ho milovala tak moc, že jsem radši ochotná se dusit vlastní bolestí, než riskovat, že odejde. A to mě děsí.
Nejsem hloupá. Jen zamilovaná.
Ne, nejsem naivní. Vím, že tenhle typ chlapů se nemění. Vím, že ten sex s ní nebyl první a nebude ani poslední. Vím, že mě má jistou. A právě proto si dovolil udělat, co udělal. Žádné slzy, žádné výčitky. Jen čistá kalkulace. A v ní jsem já – loajální, milující, mlčící.
Říká se, že ženy zůstávají ve vztazích kvůli dětem, kvůli pohodlí, kvůli strachu. Ale o tom se málo mluví: že někdy zůstáváme prostě proto, že milujeme. Že i když víme, že je to špatně, ta láska je silnější než vlastní důstojnost.
Ano, možná mě teď mnozí označí za slabou, závislou, bez páteře. Ale dokud jste nezažili tuhle kombinaci bolesti a lásky, nevíte, o čem mluvíte. Není to o tom, že bych si myslela, že si nezasloužím víc. Je to o tom, že on je pořád ten muž, se kterým jsem chtěla zestárnout. A já se té představy zatím nedokážu vzdát.
Mám plán. Nebo aspoň něco jako plán.
Nejsem úplně bez sebeúcty. Nechystám se mu do smrti prát trenky a předstírat, že je jediný na světě. Ale teď? Teď ještě nejsem připravená na rozchod. Teď si potřebuji najít práci, vydělat peníze, srovnat si myšlenky.
Zatím mu budu vařit. Smát se. Hrát tu hru. Ale jen do chvíle, než budu připravena na vlastní tah. A pak mu to spočítám.
Protože milovat neznamená nechat se ničit. A přetvařovat se neznamená zapomenout. Znamená to sbírat sílu. Na odchod. Nebo na pomstu. Kdo ví.
Ale dnes večer? Dnes večer si vedle něj zase lehnu. A budu se tvářit, že je všechno jako dřív. Protože pro dnešek jsem zkrátka ještě pořád ta, co ho miluje víc než sebe. A to je možná ta největší zrada ze všech.
