Článek
Nevěra. Zrada. Lži. Dva roky paralelního vztahu s kolegyní z práce, kterou „přísahám, že vůbec neřeším, je to jen kamarádka“. A když jsem si to konečně poskládala dohromady, zabalila kufry a šla pryč – čekala jsem podporu. Aspoň od mámy.
Ale místo toho jsem slyšela:
„Ty jsi to fakt nedokázala udržet pohromadě?“
„On je chlap… to se někdy stane.“
„Ale takhle ničit rodinu?“
Jo, to jsem byla já ta špatná. Protože jsem nehrála divadlo dál. Protože jsem si dovolila odejít. Protože jsem neudržela „rodinu v klidu pro děti“. Ale že on měl klid na druhou postel? To už nikoho nezajímá.
Proč moje máma drží s tím, kdo mě podvedl?
Tuhle otázku si kladu pořád. A nedostávám odpověď. Jen výmluvy typu „on byl vždycky hodný, aspoň na nás“ nebo „ty jsi přece vždycky tak silná, tak proč se teď hroutíš?“
Protože mě zradil člověk, kterému jsem věřila. Protože jsem byla roky v roli ženy, matky, kuchařky, psycholožky, zatímco on si vesele užíval s někým, komu nebylo špatně z jeho ponožek a stereotypu.
A místo toho, aby mi máma řekla „dobře jsi to zvládla, jsi silná, jsem na tebe pyšná“, říká jen jedno:
„Měla jsi víc bojovat.“
Bojovala jsem celé roky
Neodešla jsem při prvním podezření. Neodešla jsem při prvním zklamání. Odpouštěla jsem. Vysvětlovala. Doufala. Kvůli dětem. Kvůli sobě. Kvůli rodině.
Ale v určitou chvíli už víte, že ten boj je jen o tom, kdo dřív psychicky vykrvácí. A že když už nemáte ani sebe, nezachráníte nikoho jiného.
Tak jsem odešla. Ne s radostí. Ale s vědomím, že je to jediný způsob, jak přežít.
Máma mi místo podpory servíruje stud
Je zvláštní, když vás vlastní matka víc lituje, když držíte pusu a nutíte se tvářit se šťastně, než když poprvé po letech řeknete: „Dost. Tohle si nezasloužím.“
A já už chápu proč. Protože ona sama nikdy neodešla. Protože zůstala, přestože táta pil, řval a mizel. Protože jí nikdo nikdy neřekl, že může mít víc.
A tak mi dnes radí, abych taky zůstala. Protože ve světě, kde ženy přežívají vedle nevěrníků, je žena, která se zvedne a odejde, prostě drzá.
Já radši budu rozvedená než zničená
Chci to říct nahlas, všem matkám, tchyním, známým, sousedkám:
NE. Už se nebudeme stydět za to, že jsme odešly. Stydět by se měl ten, kdo zradil. Ne ten, kdo přežil.
Takže milá mami – jestli ti víc vadí, že jsem rozvedená, než to, že mě někdo roky ponižoval, pak je možná načase, aby ses podívala do zrcadla a položila si otázku:
Kdo tě naučil milovat víc grázly než vlastní dceru?
