Článek
Jeden by si myslel, že ve 21. století už ženy nemusí děkovat za to, že s nimi někdo zůstává. Ale pak přijde tchyně. S výrazem římské matrony a logikou jak z předpotopní telenovely mi vmetla do obličeje: „Měla bys být vděčná, že tě můj syn ještě neopustil.“
Promiňte?! Vděčná? Za co přesně? Za to, že se její nedospělý synek, co si neumí vyměnit ponožky, rozhodl poctít mě svou přítomností? Mám si snad každý večer klekat k posteli a děkovat vesmíru, že jsem ještě „dost dobrá“, abych si ho „zasloužila“? Protože přesně tak to ta ženská myslela. A právě tady se ukazuje, jak moc jsou některé ženy ještě zaseklé v časech, kdy ženská měla držet pusu, krok a být vděčná, že se jí někdo vůbec ujal.
Ne, paní, váš syn není žádný zázrak
Ano, pojďme si to říct na rovinu. Váš syn, drahá tchyně, není žádná výhra v loterii. Je to běžný, lehce přerostlý chlapec, který očekává potlesk, když si jednou za měsíc vynese koš. Je schopný strávit tři hodiny nad výběrem nového joysticku, ale nákupní seznam je pro něj šifrovaný dokument CIA. A že by náhodou projevil nějakou emocionální inteligenci nebo iniciativu? Prosím vás. Na to nemá „kapacitu“, jak sám říká.
Ale ano, já mám být ta vděčná. Protože on se mnou zůstal. No není to kouzelné? Takže když si po práci uvařím, uklidím, připravím věci pro děti a ještě si najdu čas na to, abych se ho zeptala, jaký měl den, mám se sama sobě pogratulovat, jaké mám štěstí, že mě neopustil?
Neopustil! Ale proč by měl?
Tahle „rada“ od tchyně totiž není o vztahu. Je to čistá manipulace. Vzkaz mezi řádky zní: „Víš, že nejsi dost dobrá, že? Tak si drž chlapa seč ti síly stačí, dokud tě nevymění za novější model.“ Protože ve světě těchto žen je chlap pořád trofej, výhra, hodnota. A žena? Jenom ta, co doufá, že si jí někdo všimne. Smutné. A toxické.
Ať mi někdo vysvětlí, proč se o mužích pořád mluví jako o těch, co „si vybírají“. Proč by si měl vybírat on, a já jen doufat, že obstojím? Proč mu nikdo neřekne, že on má být vděčný, že jsem s ním já? Že ho někdo vychoval tak mizerně, že neví, co znamená partnerství, to není můj problém. A rozhodně za to nebudu děkovat.
Tady vděčnost nekvete
Takže, milá tchyně, omluvte mou nevděčnost. Já opravdu necítím vděk, že mě váš syn „neopustil“. Cítím spíš frustraci z toho, že mě okolí pořád učí, že mám být ráda, že vůbec někoho mám. A já už tuhle hru hrát nehodlám.
Víte co? Možná byste měla být radši vy ráda, že má váš syn po boku někoho, kdo se o něj stará líp než vlastní matka. Někdo, kdo ho táhne životem, když se jemu nechce ani hnout. Někdo, kdo má kuráž říct nahlas to, co vyšeptalá generace „vděčných“ žen dusila celý život.
Nejsem vděčná. Jsem unavená. A začínám mít plné zuby toho, že si mám pořád dokazovat vlastní hodnotu.
Děkuji Alici za příběh.
