Článek
Jednou mi někdo řekl, že děti jsou smyslem života. A já hlupačka tomu věřila. Dneska, s mastnými vlasy, kruhy pod očima a účtem v mínusu, bych tomu člověku nejradši řekla pěkně od plic, co mi způsobil. Děti mě nezachránily. Děti mě zničily.
Ze svobody do otroctví
Kdysi jsem byla člověk. Měla jsem práci, přátele, čas na sebe, sny. Dneska? Jsem chodící automat na plíny, jídlo, utírání zadků a nevyspání. Víte, jak voní svoboda? Já už ne. Zato přesně poznám vůni znečištěné pleny na pět metrů.
Ať se mi nikdo neopovažuje říct, že „mateřství je nejkrásnější období v životě ženy“. Možná v katalogu plíny. V realitě je to nonstop dřina, kterou neocení ani vlastní muž. Ten se večer vrací z práce a čeká, že mu podám pivo. Já? Já jsem byla celý den v práci na tři směny – jen bez výplaty.
Lži, kterými nás krmili
„Až porodíš, budeš vědět, co je to skutečná láska.“ Jo, láska… když tě tříleté dítě flákne přes obličej, protože nedostal přesně tu sušenku, kterou chtěl. Když řve v MHD, když tě ztrapní před cizími lidmi, když ti zničí nový svetr a pak se ti vysměje. To je láska jak řemen.
Nikdo mi neřekl, že budu 10 let spát přerušovaně jak voják na frontě. Že mě bude permanentně bolet hlava z dětského křiku. Že se mi tělo nikdy nevrátí zpět a že si připadám jako vrak, který je pro lidi kolem naprostá samozřejmost.
A manžel? Ten hrdina!
Ten si myslí, že když si s dětmi 20 minut hraje a pak je pošle zpátky ke mně, zaslouží medaili. „Já ti pomáhám, ne?“ říká. Ne, kámo, ty jsi otec, ne chůva. Tohle nejsou moje děti, jsou naše. Ale víš co? Když on s nimi jednou za měsíc vyrazí na hřiště, dostává ovace. Já? Já jsem ta hysterka, která „zase jen řve“.
Kde jsem já?
Zmizela jsem. Jako žena. Jako člověk. Jako osobnost. Moje dny se točí kolem rozlité šťávy, domácích úkolů a hysterických záchvatů. Neznám ticho. Neznám klid. Neznám pocit, že něco dělám pro sebe.
Moje kamarádky bez dětí si plánují víkendy, cestují, chodí na víno, randí, dělají kariéru. A já? Já plánuji, kdy konečně půjdu sama na záchod. A když už se to povede, někdo na mě buší: „Mámíííí, brácha mě bijeeee!“ Jasně. A já si mezi tím alespoň utřu zadek.
Už moc pozdě na návrat
Kdybych to mohla vrátit, zůstala bych bezdětná. Tuhle pravdu nesmíme říkat nahlas, že? Protože jsme hned „zlé matky“, „nevděčnice“ nebo „psychicky vyčerpané“. No jasně, jsem vyčerpaná. Protože mateřství není žádná pohádka. Je to tvrdý restart života, jen bez návodu, restartovacího tlačítka a výplaty.
Svým dětem přeju to nejlepší. Ale sobě? Sobě přeju, abych měla odvahu přiznat si pravdu dřív. Možná bych si to celé rozmyslela. Možná bych byla dál tou ženou, která ví, co chce. Ne tím stínem, který obsluhuje domácnost a občas si vzpomene, že měl kdysi jiné jméno než „máma“.
Děti mi vzaly život. A nikdo mi ho už nevrátí.
Děkuji Marice za příběh.
