Článek
Jsou věci, které vám změní život. Některé pomalu, postupně, ani si toho nevšimnete. A pak jsou takové, které udeří jako blesk z čistého nebe a definitivně zničí všechno, co jste kdy považovali za jisté.
Moje matka mi řekla, že by bylo lepší, kdybych se nikdy nenarodila.
A v tu chvíli pro mě přestala existovat.
Matka, která mě nechtěla – a už se tím ani netají
Byla to obyčejná hádka. Jedna z těch, co mezi námi probíhaly odjakživa. Já něco řekla, ona protočila oči, zvedla hlas, já se bránila. Jenže tentokrát to vzala o úroveň výš. Tentokrát ze sebe vyplivla slova, která se mi zaryla do mozku tak hluboko, že je tam budu mít, i kdybych se dožila stovky.
„Lepší by bylo, kdybys se vůbec nenarodila.“
To nebyla věta, co vylítne v afektu. To nebylo nevinné „běž mi z očí“ nebo „přestaň už konečně otravovat“. To bylo přiznání. Hlasité, jasné a brutální. Moje vlastní matka mi řekla, že mě nechtěla. Že by si přála, abych neexistovala.
Celé moje dětství se mi přehrálo před očima. Chladné pohledy, minimum objetí, pocit, že jí spíš překážím. Celý život jsem si říkala, že je prostě jen taková. Že mě možná miluje, jen to neumí dát najevo. Že to není o mně, ale o ní.
Ale teď už vím pravdu. Ona mě nikdy nechtěla. A teď už se tím ani netají.
Tuhle větu už nevezme zpátky. Nikdy.
Někdo může namítat, že lidi v hádce říkají hrozné věci, které nemyslí vážně. Že se nechala unést, že ji něco naštvalo, že jí to ujelo.
A já se ptám: Jaký rodič tohle řekne vlastnímu dítěti?
Protože když vám to někdo řekne, znamená to jediné – myslel na to už milionkrát předtím. A teď to prostě jen pustil ven. Už žádné přetvařování.
Omluvila se? Ani náhodou. Stála si za svým. Prý jsem jí zkazila život. Prý kdyby mě neměla, mohla být úplně někde jinde. Prý kdyby se mohla vrátit zpátky, udělala by všechno jinak.
Chápete to? Má matka lituje, že jsem se narodila. A já lituju, že ji mám za matku.
Rodina? Ne, jen toxická iluze
Říká se, že rodina je základ. Že krev není voda. Že rodiče máme ctít, ať jsou jacíkoliv.
To je největší kec, jaký nám kdy vtloukli do hlavy.
Proč bych měla ctít někoho, kdo mě nikdy nechtěl? Kdo mě jen snášel jako nutné zlo? Proč bych měla dál udržovat vztah s člověkem, který mě zničil jednou jedinou větou?
Já si svou rodinu vybírám. A tahle žena v ní už místo nemá.
Děkuji Idě za příběh.
