Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že mě někdo postaví před takovou volbu. Nikdy by mě nenapadlo, že muž, kterého jsem milovala, bude schopný říct: „Buď se toho dítěte zbavíš, nebo se sbal a běž.“ A přesto se to stalo. A já jsem udělala rozhodnutí, které mě pronásleduje každý den.
„Já dítě nechci. Jestli ty ano, tak beze mě.“
Byli jsme spolu šest let, tři roky manželé. Měli jsme krásný byt, dobrou práci, spoustu společných plánů. Jediné, pro co v té budoucnosti podle mého muže nemělo místo, bylo dítě. „Ještě ne,“ říkal. „Chci si užívat, cestovat, soustředit se na kariéru. Nejsme na to připravení.“ Když jsem otěhotněla, čekala jsem, že změní názor. Že si k tomu miminku cestu najde. Jenže jeho reakce byla úplně jiná. Tvrdá. Nemilosrdná. Chladná.
„Víš, co máš dělat. Nemá smysl o tom diskutovat.“
Brečela jsem. Prosila ho, ať to zváží. Ať se mnou jde k lékaři, ať si se mnou aspoň vyslechne možnosti. Ale ne. Podle něj byla jen jedna cesta. „Jestli si to necháš, ničíš nám život. A ničíš i ten svůj.“
Strach zvítězil
Když na mě tlačil, že musím na potrat, byla jsem zoufalá. Měla jsem strach, že to sama nezvládnu. Že budu matka samoživitelka, že nezaplatím nájem, že přijdu o všechno. Milovala jsem ho a věřila, že když udělám, co chce, bude všechno zase jako dřív. Že mi odpustí, že jsem to dítě vůbec chtěla.
Tak jsem tam šla. S pláčem, se zlomeným srdcem, s pocitem, že mě do toho natlačil. Po zákroku jsem byla úplně prázdná. A místo útěchy jsem od něj slyšela jen: „To bylo nejlepší rozhodnutí, časem to pochopíš.“
Ne. Nepochopila jsem to. Dodnes nechápu, jak jsem mohla být tak slabá.
Vztah to stejně nepřežil
Myslela jsem si, že teď, když jsem udělala, co chtěl, budeme zase v pohodě. Jenže nic už nebylo jako dřív. Nemohla jsem mu odpustit, že mě do toho donutil. A nejhorší bylo, že on sám v sobě žádnou vinu necítil. Choval se, jako by se nic nestalo. Očekával, že budeme dál žít stejně, chodit do restaurací, plánovat dovolené. A já mezitím každou noc brečela do polštáře a ptala se sama sebe: „Co jsem to udělala?“
Nakonec jsem odešla. Rozvedli jsme se pár měsíců poté. Bylo to zbytečné. Mohla jsem si dítě nechat. Mohla jsem ho opustit dřív. Mohla jsem být máma.
A tak teď žiju se svou volbou. Každý den. Každou minutu. A nenávidím se za ni.
