Článek
Byl to jen obyčejný večer. Děti spaly, dům vypadal jako po menším tornádu a já seděla na pohovce, úplně vyšťavená. Fyzicky, psychicky, lidsky. Zhluboka jsem se nadechla a řekla mu to. Klidně. Bez výčitek. Jen jedno jediné přání:
„Potřebuju si trochu odpočinout.“
A pak to přišlo.
„A z čeho přesně jsi tak unavená?“
Vážně to řekl. Naprosto vážně. Bez sarkasmu, bez ironie. Jako by to byl naprosto legitimní dotaz. Jako by za mnou nestála celodenní šichta s dětmi, vaření, praní, práce na částečný úvazek, logistika celé domácnosti a ještě snaha nezbláznit se při každém „mamííííí!“.
Podíval se na mě, pokrčil rameny a dodal:„Vždyť jsi celý den doma.“
A to byl ten okamžik, kdy něco uvnitř prasklo
Celý den doma? Jo. Jsem doma. A víš, co tady dělám? Stíhám čtyři zaměstnání zároveň: kuchařka, uklízečka, učitelka, pečovatelka. Jsem tvůj asistent, tvoje připomínka, tvoje navigace, tvoje záloha. A všechno tohle bez výplaty, bez volna a bez uznání.
A ty máš tu drzost se mě ptát, z čeho jsem unavená?
Odpočinout si od čeho?
Od myšlenek. Od odpovědnosti. Od pocitu, že když to neudělám já, neudělá to nikdo. Od toho, že když si sednu, stejně mě za minutu někdo přeruší. Od toho, že každé mé rozhodnutí má dopad na celou rodinu. Od toho, že se moje únava nepočítá, protože nemám razítko z práce.
Myslíš si, že relaxuju, když dítě kouká na pohádku? Že si užívám, když vařím tři večeře, protože jedno nejí zeleninu a druhé jí jen těstoviny? Že si lebedím, když otírám podlahu po tvém „já to utřu potom“?
Odpočinek není lenost. Je to přežití
Nechci jet na Maledivy. Nechci celý víkend v lázních (i když, ruku na srdce, to by taky šlo). Chci jen jedno zatracené dopoledne ticha. Jednu kávu bez přerušení. Jednu procházku, kde se nemusím vracet kvůli zapomenutému plyšákovi. Chci, aby někdo chvíli držel otěže za mě.
Ale pokud se musím doprošovat jako malá holka, jestli můžu na chvilku vypnout, je něco zásadně špatně.
Nejsem superžena. A už mě nebaví se tak tvářit
Být mámou není role, za kterou se dostávají medaile. A možná právě proto si tolik lidí myslí, že když to všechno zvládáme, tak to vlastně není těžké. Že si nevyměňuju peníze za práci, ale „jen“ čas za děti. Jenže čas není guma. A máma není stroj.
Takže milý manželi, až se příště zeptám, jestli můžu mít chvíli pro sebe, zkus mi nepřipomínat, že jsi měl dneska poradu. Protože tvoje porada trvala hodinu. Moje trvá už tři roky bez přestávky.
Neříkám, že jsem jediná, kdo dělá. Ale už mě nebaví být jediná, kdo musí žádat o svolení odpočinout si. Takže ano, jsem unavená. Ne z práce. Ale z toho, že moje únava nikoho nezajímá.
A jestli tě to šokuje? Možná je načase, aby tě začalo zajímat i něco jiného než tvůj klid.
Díky Sofii za příběh.
