Článek
Vrátil se pozdě. Jako obvykle. Ale tentokrát jsem si něčeho všimla. Červený otisk rtěnky na jeho krku.
Zarazila jsem se. Nebyla jsem naivní. Známe tyhle příběhy, slýcháme je od kamarádek, čteme o nich na internetu. Ale člověk si vždycky myslí, že jeho se to netýká. Že se ho to nestane.
Jenže tady to bylo. Nesporný důkaz nevěry, přímo přede mnou.
„Co to máš na krku?“ zeptala jsem se s ledovým klidem.
A pak to začalo. Zamrkal. Polkl. A spustil lži.
„To… někde se na mě asi otřelo… netuším…“
Netuší? Fakt? Myslí si, že jsem husa?
Nebyla to moje rtěnka. Nebyla ani náhodná šmouha. Byl to důkaz. A jeho výraz to jen potvrzoval. Oči mu těkaly, jako kdyby hledal únikovou cestu. Klasika.
Neříkej mi, že jsem paranoidní
Vždycky jsem si věděla, že bych nedala jen na pouhou intuici, dokud nebudu mít pevný důkaz. No, tak tady je. Otisk rtěnky, který mi říká víc než jakékoliv řeči.
A co na to on? Koktání, výmluvy, vyhýbání se očím.
Kdyby měl alespoň tu odvahu, aby přiznal pravdu. Ale on ne. On čekal, že zavřu oči a nechám to být. Že udělám to, co spousta jiných žen. Že si budu říkat, že to nic neznamenalo, že to bylo nedorozumění, že to byla nehoda a budu se snažit náš vztah ze všech sil udržet, protože, co bych si bez něj přece počala.
Jenže já už dávno nejsem ta, co si nechá věšet bulíky na nos. Změnila jsem se. Možná díky němu. Možná právě kvůli těm jeho neustálým „nevinným“ lžím, které mě nakonec donutily přiznat si pravdu.
Když víš, že je konec
Zůstala jsem stát a dívala se na něj. Jak se v něm pere strach a drzost. Možná čekal scénu. Křik. Slzy. Rozbíjení nádobí.
Jenže já už neměla důvod se dál ponižovat. Byla jsem si jistá tím, co vím.
„Víš co? Měj si ji,“ řekla jsem nakonec. „A ušetři mě těch trapných výmluv.“
Zůstal stát jako opařený. Možná čekal, že se budu ptát, kdo to byl. Že budu bojovat. Ale já vím jedno – když už dojde na otisk rtěnky na krku, bojovat je zbytečné.
Když chlap podvádí, nezměníš ho. Můžeš mu odpustit. Můžeš předstírat, že se nic nestalo. Můžeš dělat, že je všechno v pořádku.
Ale já? Já jsem si sbalila kufry, protože takhle žít nehodlám. Už ho ve svém životě nechci!
Díky Margitě za příběh.
