Článek
Manželství je prý o důvěře. O sdílení. O tom, že si partneři jsou rovni. Alespoň tak to tvrdí všechny ty chytré knížky, články a terapeuti. Jenže realita? Mám s manželem společný účet, ale cítím se spíš jako dítě, které dostává kapesné než jako dospělá žena.
Společný účet, ale jen na oko
Všechno vypadalo ideálně. Když jsme se brali, řekli jsme si, že budeme mít jeden společný účet – jsme přece rodina, dává to smysl. Jeden zdroj příjmů, jeden účet, společné výdaje. Žádné tajnosti. Jenže velmi rychle jsem pochopila, že „společný účet“ v našem případě znamená, že manžel má plný přístup ke všemu a já jen k tomu, co mi dovolí.
On rozhoduje, co se bude platit. On hlídá, co nakupuji. A pokud něco potřebuji nad rámec běžných nákupů, musím mu to oznámit, zdůvodnit a počkat, jestli mi peníze uvolní. Cítím se jako puberťačka, co žádá rodiče o dvoustovku na kino. Jenže já nejsem puberťačka. Jsem jeho žena.
„Na co to potřebuješ?“
Někdy už ani nemám chuť se ptát. Protože ta otázka, kterou slyším vždycky, mě už vytáčí do běla: „A na co to potřebuješ?“ Když chci nové boty, musím vysvětlovat, proč mi nestačí ty staré. Když potřebuji kadeřníka, dostanu přednášku, že by mi to mohla udělat kamarádka doma. Když se zmíním o tom, že bych si ráda udělala radost něčím jen tak pro sebe, následuje ticho.
Když se muži něco líbí, jde a koupí si to. Bez dotazů. Já? Já jsem neustále v roli prosebníka.
Je to normální?
Čím déle v tomhle režimu žiju, tím víc mi dochází, že to není normální. Že pokud musím svého muže žádat o peníze, jako bych byla jeho dcera, není to partnerství. Je to kontrola. Je to moc. A já tahám za kratší konec provazu.
Přitom nevydělává pouze on. Já taky pracuji. Možná nemám tak vysoký plat, ale přispívám do rodinného rozpočtu stejně jako on. Doma vařím, starám se o děti, žehlím jeho košile. A přesto mám pocit, že nemám právo říct si o vlastní peníze.
Peníze jako nástroj moci
Když jsem o tom mluvila s kamarádkami, některé na mě koukaly překvapeně. „To ti fakt dává peníze na příděl?“ A pak se přiznaly, že u nich je to vlastně podobné, jen se o tom nemluví. Jak je možné, že tolik žen žije v domácnosti, kde nemá plnou kontrolu nad vlastními financemi?
Peníze nejsou jen kus papíru. Jsou nástrojem moci. A když se musíte doprošovat, když musíte zdůvodňovat každý nákup, znamená to jediné – váš muž má nad vámi kontrolu. A není to v pořádku.
Já takhle žít nechci. Už nikdy. A pokud tohle čte někdo, kdo zažívá něco podobného, chci mu říct: nejste v tom sami. A není to normální.
Děkuji Zuzaně za příběh.
