Článek
Měla jsem z toho dobrý pocit. Po pár zprávách jsme si vyměnili čísla, zavolali si – a on zněl fajn. Vtipný, sebevědomý, trochu arogantní, ale to mi nevadí, když má chlap koule. Domluvili jsme se na sobotu večer. Říkal: „Na tebe si udělám čas kdykoliv.“ Jo, jasně.
Přišel o 32 minut pozdě. Bez omluvy. Potil se jako dveře od chlíva, na sobě kraťasy, které měly nejlepší dny za sebou v roce 2004, a v ruce pytlík z fast foodu. „Já jsem si říkal, že si to dáme jako piknik, ne?“ Hleděla jsem na něj jak na přízrak. V tu chvíli mi bylo jasné, že tohle je večer, který si budu dlouho pamatovat. A ne v dobrém.
Místo kavárny, posezení na obrubníku
Snažila jsem se zachovat dekorum. Řekla jsem, že jsem si myslela, že jdeme do kavárny, jak bylo domluveno. On se zasmál a mávl rukou: „To je nuda, ne? Já to rád punkově. A ty jsi stejně taková normální holka, že jo?“ Normální holka. Po hodinách příprav. Po týdnech randění s idioty. Po všem, co jsem si musela vyslechnout o „zlatokopkách“, „hysterických ženách“ a „příliš náročných holkách“. A já jsem pro něj „normální holka“, protože se neozývám první?
Dál už to bylo jen horší. Sedl si na obrubník. Reálně. Vytáhl kuře, žvýkal a chtěl, ať si přisednu. Prý že to bude jako scéna z romantickýho filmu. Jeho oblíbený prý je Forrest Gump. Tak to jo.
Muži bez sebereflexe by se měli dát na celibát
A pak přišla třešnička. Když jsem mu řekla, že jdu domů, že tohle není pro mě, do očí mi vpálil: „No jasně. Ty jsi asi zvyklá, že ti chlapi kupujou večeře a vozí tě domů, co?“ Ano. Přesně to jsem čekala. Proto jsem se namalovala, vzala si šaty a přišla s otevřeným srdcem, abych si sedla na patník vedle zpoceného cizince a koukala, jak si mastí pusu majonézou. Romantika jak z katalogu pekla.
Už toho mám dost. Tihle muži nejsou randící materiál. Jsou to nevyzrálí kluci, co žijí s maminkou, protože jim ještě „není čtyřicet“ a jejich pojetí vztahu končí u sdíleného Netflixu a rozdělení účtu v hospodě. Vím, že to bude znít hnusně, ale někdo to říct musí: Pokud muž neví, jak se chovat na prvním rande, nemá na něj vůbec chodit.
Jsem náročná? Ano. A právem.
Nejsem ani zlatokopka, ani princezna. Jsem žena, která se sebou něco dělá, která má úroveň, pracuje, maká na sobě. A rozhodně nemám zájem trávit večery s někým, kdo má představu o „dobrém rande“ jako o posezení na kraji parkoviště s kyblíkem smaženého masa. To si rovnou můžu domluvit schůzku s bezdomovcem, a ten by měl možná víc respektu.
Takže děkuju za lekci. A zároveň posílám vzkaz všem ženám, které si myslí, že „ještě mu dají šanci“. Nedávejte. Šance se dávají mužům, kteří vědí, co znamená respekt. Ne klukům, co považují obědové menu za romantické gesto.
