Článek
Žijeme spolu. Máme společný účet. Sdílíme postel. Sdílíme děti.
Ale jediná věc, kterou skutečně sdílíme férově, je nájem.
Zbytek?
To je můj problém. Můj stres. Moje únava. Moje zodpovědnost.
Všichni říkají, že mám štěstí, že na to nejsem sama.
Ale když ráno připravuju snídani, chystám děti, běžím do práce, odpovídám na zprávy od učitelky, vařím, peru, uklízím, řeším finance, objednávám k doktorovi, připomínám schůzky, organizuju dovolenou, balím kufry, vyřizuju přídavky a opravu lednice –
tak si připadám přesně tak. Sama.
On se „nezapojuje“, protože „není ten typ“. Já ale nemám na výběr
Někdy se zeptá, co má udělat. Ale jen když se hodně dívám.
Někdy přebalí dítě. Ale jen když řeknu, že už nemůžu.
Někdy pomůže s nákupem. Ale neví, kde se co kupuje.
Většinu času prostě „čeká, až řeknu“.
Jaká to náhoda, že ve své práci nikdo čekat nemusí.
Tam funguje, plánuje, zvládá.
Ale doma? Tam se vypne. Tam se mění v pouhého diváka vlastního života.
Emocionální podpora? Ta je, když zrovna není fotbal
Když brečím, řekne: „Nebreč.“
Když se zhroutím, řekne: „To přejde.“
Když řeknu, že už to nezvládám, zeptá se: „A co chceš, abych s tím dělal?“
Nečekám, že mi všechno vyřeší.
Ale čekala bych aspoň to, že mě nenechá v tom samotnou.
Už dávno nechci, aby byl dokonalý. Chci jen, aby byl přítomný
Ne mentálně někde mezi gaučem a telefonem.
Ne jen tehdy, když jde o sex nebo televizi.
Ale ve chvílích, kdy potřebuju parťáka, ne mít na starosti dítě.
Nejsem hysterka. Jen žena, co si uvědomila, že vedle sebe nemá muže, ale spolubydlícího
A že pokud se má něco změnit, nestačí další „promluvím si s ním“.
Nestačí další „zkus mu to napsat“.
Nestačí další „dej mu prostor“.
Protože já už nemám prostor vůbec žádný.
Nemám doma chlapa. Takhle mám jen další závaží na zádech. A předstírá, že mě podpírá. Kdybych byla sama, bylo by to přinejmenším fér.
