Článek
Ano, psychika dětí je důležitá. Ano, některé děti mají skutečné problémy. Ale ne, tvoje rozmazlené dítě, které neumí říct „děkuju“ a nosí si talíř do myčky jen když má náladu, opravdu nemá trauma z dětství. Jen jsi ho nikdy nenaučila pracovat. A teď se divíš, že má problém i v šestnácti vynést koš.
Z každé maličkosti se dělá psychologická mapa. „On je přetížený, ve škole toho má hodně.“ Jasně. Čtyři hodiny na mobilu denně, nula odpovědnosti. „Ona je v pubertě, má to těžké.“ Ne, má to jednoduché – všechno děláš za ni. A když ne, máte tichou domácnost.
Trauma? Ne. Jen nulová výchova
Začalo to nenápadně. Třeba když tříleté dítě pláclo mámu a ona řekla, že „potřebuje bezpečný prostor pro emoce“. Nebo když kluk kopl do stolu a táta jen zamumlal: „Má teď náročné období.“ A tak se z vymezování stala norma. Z odmlouvání postoj. A z lenosti status „vysoká citlivost“.
Když náhodou někdo řekne „Ukliď si po sobě,“ hned je z něj necitlivý asociál. A dítě? Rozklepe se jak osika a běží si pro diagnózu. Dneska už nestačí říct „Nechce se mi“ – dneska musíš mít aspoň syndrom výkonnostního vyhoření u nezletilých.
Z dětí se stali králové obýváků. Bohužel.
Neumí si ustlat postel. Neumí si vyprat ponožky. Ale mají názor na gender, ekologii a zdraví střevní mikroflóry. O domácí práci nemají ponětí, ale umí ti vysvětlit, proč po nich nemůžeš nic chtít, protože „mají úzkosti“. Ne z války. Ne z bídy. Ale z toho, že by měli vstát a uklidit si bordel.
Učitelé se bojí cokoliv říct, protože hned volají rodiče, že syn je citlivý. Psychologové nestíhají, protože místo skutečných problémů řeší děti, co se vztekají, že je máma nenechala najíst v posteli. A rodiče? Ti se bojí, že když řeknou „ukliď si pokoj“, zničí dítěti život.
Moderní výchova: všechno je problém
Naučit dítě pracovat? Tlak. Chtít po něm úklid? Mikromanagement. Požadovat respekt? Omezování autonomie. Chtít, aby si odneslo talíř ze stolu? Psychické násilí.
A tak jsme místo odpovědnosti pěstovali výmluvy. Místo disciplíny „naslouchání“. A místo hranic jsme dětem dali volnost, kterou samy nezvládají. Protože čím míň pravidel, tím víc vnitřního chaosu. Ale to už ti v seberozvojové knize pro rodiče nenapíšou.
Dnes nezvednou talíř, zítra neuzvednou život
Tak se nediv, že dnešní osmnáctiletí neumí podat daňové přiznání, uvařit oběd ani mluvit s úřadem. Ale o svém „psychickém rozpoložení“ ti napíšou esej. Neumí pracovat v týmu, neumí přijmout kritiku, a hlavně neumí přijmout odpovědnost.
Můžeš jim dál říkat, že jsou úžasní a jedineční. Ale svět venku je nebude omlouvat. Nezvednou se k práci, protože celý život slyšeli, že když se jim nechce, tak nemusí. Teď sedí na gauči, bez motivace, bez cíle. Jen s mobilní diagnostikou a přesvědčením, že nejsou líní, jen nepochopení.
Nechceme je zničit. Jen z nich udělat lidi
Jestli máš doma dítě, které nezvedne zadek, zkus si položit jednoduchou otázku: Nečeká ono náhodou jen na to, až mu ho zvedneš ty? Nevyužívá náhodou tvoji pohodlnost? Tvojí nerozhodnost? Tvoji zbabělost něco po něm chtít?
Lenost není nemoc. A pokus učinit z každého běžného konfliktu psychické drama dělá z dětí křehké bytosti, které nezvládnou život. Takže až po ně příště budeš chtít, neomlouvej ho. Dej mu nádobí do ruky a řekni: „Tady, začni u talíře. A pokračuj u sebe.“
Protože jestli z nich chceme vychovat silné lidi, začíná to u toho, aby jsme jim začali říkat: Ne, dneska to za tebe neudělám.
