Láska dvou puberťáků skončila dvojnásobnou sebevraždou

Celé roky nám to cpou – v knížkách, ve škole, ve filmech. Romeo a Julie jako dokonalý příklad lásky. Všude svíčky, šepoty a srdíčka. Jenže když se na to podíváte střízlivě, je to spíš toxická ukázka nezralosti, hysterických gest a extrémů. On sotva dospělý kluk, ona čtrnáctiletá holka. Znali se pár dní. A místo toho, aby si dali pauzu a vyřešili rodinné drama, sáhli po dýce a jedu. Opravdu tohle chceme mladým servírovat jako ideál vztahu?

Ano, děti. Protože Romeo i Julie byli v podstatě děti. Psychicky, emočně i životními zkušenostmi. To není příběh o velké lásce, to je příběh o tom, co se stane, když se dvě nezralé hlavy zblázní do romantiky a místo řešení sáhnou po nejkrajnější možnosti.
Je to důkaz toho, jak snadno může vášeň bez rozumu skončit tragédií. A my to staletí obdivujeme. Jak pokrytecké. Kdyby se to stalo dnes, titulky bulváru by křičely: „Dvojnásobná sebevražda mladistvých!“ – a nikdo by to nenazýval krásou.

Samozřejmě, vina neleží jen na nich. Jsou tam dvě rozhádané rodiny, slepá nenávist a nulová komunikace a tolerance. Ale pointa je pořád stejná – místo aby někdo zasáhl, všichni si hráli na uražené šlechtice a dvě děti zaplatily životem. My se dnes rozčilujeme nad šikanou na sítích a toxickými vztahy, ale zároveň zbožšťujeme příběh, kde rodiče nechali své děti doslova umřít na oltáři rodinných konfliktů.

Ještě horší je, jak jsme tenhle příběh zkomercionalizovali. Muzikály, filmy, trička, citáty. Na plakátech v dětských pokojích visí doslova dvojnásobná sebevražda – jen jsme ji navlékli do veršů a šatů. Vážně je tohle kulturní odkaz, na který máme být hrdí?

Romeo a Julie není romantická pohádka. Je to temná lekce o tom, co se stane, když dáme emoce nad rozum. Když dovolíme rodinným konfliktům zničit životy dětí. Když si z hysterie a extrémů uděláme ideál. A možná by učitelé měli žákům místo recitace sonetů vysvětlit: „Tohle není láska. Tohle je varování.“