Článek
Ještě nedávno jsme byli rádi, že máme práci. Jasně, někdy hloupou, někdy podhodnocenou, ale drželi jsme pusu a makali. Teď? Přijde holka ve svetru s nápisem „I’m a delicate flower“ a brečí, že kolega měl „nepříjemný tón“. Jiný kluk odmítne zadání, protože je „v rozporu s jeho hodnotami“. Je mu dvacet čtyři a zatím zvládl tři měsíce v kavárně a sem tam TikTok. Ale ví, že „tuhle energii nechce“. A když se ho zeptáš, jestli by mohl být v práci včas? Odpověď zní: „Potřebuju respekt k mému rytmu.“ Rytmu čeho, jako?
Oběti pracovního dne
Generace Z trpí. Je unavená z toho, že má být v práci osm hodin. Je frustrovaná, když jí někdo řekne, že má napsat e-mail bez smajlíku. Je rozložená, když má řešit konflikt bez mediátora. A hlavně je nepochopená. Oni přece nechtějí být líní. Oni jen „nechtějí žít pro práci“. Což zní hezky… dokud nezjistíte, že to v jejich překladu znamená: nechci pracovat, ale chci mít peníze, dovolenou, balíčky z e-shopu a volný čas na sebelásku.
Když jim navrhnete, že práce je někdy prostě práce a ne každý den bude orgasmický zážitek, koukají na vás jako na psychopata. Což zřejmě jste, pokud v jejich očích nepřistupujete ke všemu s empatií, otevřeností a dýchací technikou.
Zkušební doba jako trauma
Pamatujete si na první práci? Přišli jste, drželi jste krok a potili krev, jen abyste někam zapadli. Dnes? První měsíc v práci – a Zetko už zvažuje, jestli tohle je „v souladu s jejich vizí“. Ne že by ji někdy definovali. Ale ví, že když se jim nelíbí nálada v kuchyňce, mají právo „odejít bez pocitu viny“. Což i dělají. A pak si na LinkedIn napíšou: „Během pár měsíců jsem zjistil, že chci jít jiným směrem.“ V překladu: nezvládl jsem ráno vstát a zapnout počítač.
A teď se podržte. Oni chtějí vést firmy
Tihle dvacetiletí duchovní podnikatelé bez disciplíny chtějí být CEO. Ne teď, samozřejmě. Až se vyladí. Až najdou balanc. Až budou ready. Možná ve 32, až absolvují dalších pět osobních rozvojů, dvě pauzy na cestování po Asii a jeden vážný rozchod. Do té doby by bylo fajn, kdybyste je platili za to, že dýchají a sem tam vám dají zpětnou vazbu na to, jak být lepším člověkem.
Ne každý „stres“ je trauma
Jasně, nechceme zpátky do éry vyhořelých robotů. Ale práce je prostě někdy těžká, nudná, náročná. A svět se z toho nezblázní. Jen Generace Z. Když slyší slova jako výzva, kritika nebo odpovědnost, je to pro ně red flag. A pak se diví, že je nikdo nechce zaměstnat. Nebo spíš udržet.
Ať si klidně chtějí víc. Ale ať taky něco odmakají
Nechci, aby se vrátil devadesátkovej kapitalismus bez emocí. Ale nechci ani svět, kde je práce sprostý slovo. Generace Z má nápady, odvahu, sebevědomí – jen škoda, že v tom všem chybí základní pochopení reality. Bez práce nejsou koláče. Ani terapie, ani Bali, ani cappuccino s ovesným mlékem.
