Článek
Stojí u pokladny s batohem za dva litry, iPhonem v ruce a výrazem ukřivděného sociálního případu. „A to nemáte studentskou slevu?“
Zvykli jsme si, že studenti mají automaticky nárok. Na slevu, pochopení, výhody. Protože jsou přece studenti, a tím pádem něco jako polo-božstvo mezi pubertou a hypotékou.
A pak je vidíte v pátek večer: drinky za 180, taxi přes půl města, vstup na party s DJem z Berlína. A najednou to není problém.
Na školní sešity nemají. Ale espresso za 95 si dají s naprostým klidem.
„My fakt žijeme od výplaty ke stipendiu,“ tvrdí. A přitom mají každou chvíli nový outfit z fast fashion showroomu, víkendový výlet do Amsterdamu a sluchátka, co stojí jako půlka nájmu.
Ale za vstupenku do divadla, koncert vážné hudby nebo MHD si řeknou o studentskou slevu.
Proč? Protože přece „my studujeme, my nemáme peníze“.
Jo, nemáte. Ale jen když se to hodí. Když jde o zábavu, peníze záhadně jsou.
Slevu? Klidně. Ale pak chci vidět účet z baru.
Nechci být nespravedlivá. Není to o všech. Ale ten trend je čím dál výraznější:
Žijeme v době, kdy někteří studenti fungují jako spotřební třída, která zároveň vyžaduje status oběti. Chtějí levnější obědy, vstupy, předplatné – ale bez skrupulí nasypou tři tisíce do jednoho večera v klubu.
A když to někdo zpochybní? Jste necitliví. Nerozumíte mladým.
Ať si to prý zkusíme my.
Zkusila jsem. Jen jsme si tehdy do klubů brali plastovou flašku v kabelce a jezdili MHD na černo.
A hlavně jsme si nehráli na chudáky, když jsme si mohli dovolit večírek za cenu nájmu.
Jsi chudý student? Tak se podle toho i chovej.
Buď jsi skutečně bez peněz, a pak slevu chápu. Ale nechoď mi u toho z účtenky z klubu číst, kolik stálo to espresso s mandlovým mlékem.
Chceš výhody? Fajn. Ale přiznej si i odpovědnost.
A hlavně – nevytvářej iluzi, že být studentem automaticky znamená být na hraně přežití.
Protože když slyším to věčné „my na to nemáme“, zatímco přede mnou objednávají nealko mojito za 125 a drahý hummus, mám chuť zavolat účetní a udělat jim audit studentského účtu.
Slevy nejsou nárok. Jsou gesto. A gest se nedožaduje s panákem v ruce.
A to je celé. Neberu nikomu studentský život. Užijte si ho. Ale netahejte do toho srdceryvné historky, jak nemáte peníze, zatímco taháte z kapsy nový iPhone a platíte Apple Payem další kolo.
Protože svět není slepý. A čím víc si z něj děláte dojnou krávu, tím míň důvěry vám zbyde.
Až jednou přijdete s vážným problémem, nikdo už vás nebude brát vážně. Budete jen ti, co chtěli slevu na všechno.
A co vy? Taky jste si všimli, že chudoba některých studentů končí v momentě, kdy se rozsvítí bar a otevře DJ pult?
