Článek
Přijela jsem domů na víkend. Dlouho jsem je neviděla. Těšila jsem se, i když mezi námi poslední roky nebylo všechno růžové. Ale pořád jsem si říkala: Jsou to rodiče. Vždycky tam bude místo, kam se můžu vrátit.
Omyl
Otevřela jsem dveře a první, co mě zarazilo, byla cizí bota. Pak další. S číselníkem z tělocviku. Všude cizí věci. Vzala jsem za kliku u svého pokoje – a málem jsem omdlela. Byla zamčená.
„Ahoj zlatíčko,“ usmívala se máma, jako by se nic nedělo. „Proč jsi nepřijela ohlásit dopředu? Máme tu domluvený pronájem.“
Pronájem?
Můj pokoj?!
Pamatujete, jak jsme mívali v dětském pokoji plakáty, co jsme kreslili první lásce? Víte, jak voněla naše skříň, když jsme si tam schovávali deník? A pamatujete na to bezpečné ticho večer, když jste se vrátili domů ze školy a věděli jste, že váš pokoj je jediné místo na světě, kde můžete být sami sebou?
Tak tohle teď zmizelo s přítomností nějakého cizího kluka z druháku.
Cenovka na vztahu
Rodiče mi oznámili, že to „nebylo nic osobního“. Že „ten pokoj přece roky zeje prázdnotou“. A že „studenti zaplatí aspoň elektřinu“. Byla jsem tam naposledy o Vánocích. Stále tam mám svoje věci. Moje knihy. Můj dětský medvídek je podle nich „už jen harampádí“.
Až teď chápu, že láska v některých rodinách má podmínku: Nebuď na obtíž a vydělávej. Ideálně i po odchodu z domova.
Je to zvláštní – nikdy jsem nečekala, že budu muset soutěžit o prostor se studenty práv jen proto, že rodičům nestačí důchod nebo že „chata taky něco stojí“. Ale ten moment, kdy ti máma se vší vážností řekne, že tvůj pokoj už vlastně není tvůj, protože nájemník je spolehlivý a slušný, je něco jako facka od života.
Zamčené dveře, zamčené vztahy
Mám teď silný pocit, že mi zamkli víc než jen dveře. Uzamkli kus minulosti. Tu, kde jsem byla jejich dcera, ne finanční položka. Tu, kde se počítaly city, ne výnosy. A když jsem to řekla nahlas? Máma se urazila. Táta se stáhl. A já zůstala stát v předsíni jako cizinec.
Dřív se říkávalo, že domov je tam, kde na tebe někdo čeká. Teď si nejsem jistá, jestli to platí. Možná je domov jen tam, kde jsi ochotná platit nájem. Jinak si sbal kufr a čau.
Nejsem hotelový host. Jsem jejich dcera.
Ale to dnes už asi nikoho nezajímá.
A tak si říkám, jsme to jen my, ta generace, co pořád ještě věří na rodinu, zatímco ta předchozí už dávno věří jen na výhodné investice?
Má právo rodič pronajmout pokoj svého dítěte, i když tam pořád má osobní věci? Nebo je to prostě život a máme se přizpůsobit?
