Ve sklepě nám bydlel čert a žádné trauma z toho nemám

Když pozoruji současný trend dělat z dětí malé „bůžky“ a veskrze jim přizpůsobovat běh domácnosti přemýšlím, co z nich jednou vyroste. Uvědomují si ty matky, které svým potomkům ze všech sil umetají cestičku, co z těch dětí jednou vyroste za lidi? První dospělé plody této výchovy už překročily hranici dospělosti a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat - mladých lidí, kteří chtějí „důchod na hlavu“ protože nezvládají běžný život v posledních letech dramaticky přibývá. Což není jen tragédie zničených mladých životů, ale je to i praktický problém pro ostatní lidi. Už teď je nedostatek mladých lidí, kteří budou vydělávat na naše důchody. Každý takový člověk, který nepracuje, ale sám ze systému čerpá znamená, že se situace ještě zhoršuje. Myslím si, že se to pomalu začíná vymykat kontrole.

Jako příklad můžeme použít „strašení čertem“, čím dál více rodičů tuto tradici odmítá, protože nebudou svoje děti strašit. Já si myslím, že na čertech není nic špatného. Samozřejmě tím nemyslím vyděsit dítě k smrti. Ale považuji za důležité, aby dítě vědělo, že když se bude chovat špatně přijde trest. Tak to v životě prostě chodí. Například, když budete krást, potrestají vás vězením. Je fajn si na to zvykat od mala a čert je podle mě dobrý k tomu, že ti trestající nejsou rodiče, takže to nenarušuje vztah s nimi a zároveň dítě nemůže spoléhat na to, že mu to odpustí.

U nás ve sklepě bydlel čert. Věděla jsem, že tam je, a že když děti zlobí, tak si pro ně přijde kdykoliv během roku. Nikdy jsem se ale nebála. Jednak mi to vždycky bylo řečeno s úsměvem a jednak jsem věděla, že asi nezlobím tolik, aby vylezl. Nikdy jsem se nebála do sklepa chodit sama, ani jako hodně malá. O existenci čertů jsem „věděla“, a že se jeden schovává zrovna u nás ve sklepě byla smůla, ale jediné, čeho tím doma dosáhli bylo to, že jsem se snažila z bezpečné vzdálenosti do tmy za laťkovými dvířky nahlížet a čerta zahlédnout. Takže výchovný efekt nula. Z čertů jsem měla obavy jenom první týden v prosinci, kdy začínají vylézat a pak postupně zalézat zpátky do pekla. Když k nám čerti přišli, tak jsem se samozřejmě bála, ale byl to takový ten příjemný strach, kdy se sice bojíte, ale zároveň se těšíte. Nikdy jsem z návštěvy neměla žádné trauma. Naopak jsem na sebe byla vždy pyšná, že jsem dokázala překonat strach, odpovídat a říct básničku. A myslím si, že to je právě to, co dnešním dětem chybí - překonávání překážek, strachu a problémů. Neučí se, jak zvládnout věci udělat pod tlakem.

Mladí lidé dnes hrozně moc vyměkli. Vzhledem k tomu, že je celý jejich dosavadní život rodiče chránili před jakýmkoliv stresem je sebemenší překážka v cestě vyděsí a vyvolá jim stres. Na ten také nejsou zvyklí, takže uhání k doktorovi, aby je nepříjemných pocitů, které se jim nelíbí, zbavil. A doktoři předepisují antidepresiva jako na běžícím pásu. Nikdo neřeší, že se často jedná o léky, které vyvolávají závislost. Hlavně, když se peníze od pojišťoven sypou a lidé odcházejí spokojení.

Podle mého názoru je hlavní problém v tom, jak moc je život dnes jednoduchý. Těžkou práci udělají stroje, v kteroukoliv denní i noční dobu máte k dispozici jídlo, auto, telefon i teplou vodu. Prakticky jakákoliv vaše potřeba je prakticky ihned uspokojena. Máte hlad? Místní pizzerie vám doveze pizzu až pod nos třeba o půlnoci. Potřebujete se s někým vidět? Sednete do auta a za chvíli jste u něj? Máte strach, jestli vaši blízcí v pořádku doletěli na dovolenou? Můžete na internetu sledovat trasu jejich letu a díky telefonů s nimi budete sdílet zážitky z dovolené prakticky ihned. Dnešní lidé už nemusí o nic bojovat, neznají nepohodlí, a proto je jakákoliv překážka hned vykolejí. Mnoho z toho se dá zachránit výchovou, ale pokud rodiče podlehnou trendu dát dětem vše co chtějí, je to cesta do pekel.

Myslím si, že v minulosti nebylo tolik psychických nemocí proto, protože na to lidé jednoduše neměli čas. Bylo to o pudu sebezáchovy. Dnes, když nemáte náladu můžete bez potíží zůstat celý den v posteli, probírat se ve svých pocitech, dumat nad nimi a váš život to nijak neovlivní - jídlo, teplo, vodu všechno máte. Dříve na tom byli lidé jinak. Když si nedošli nakoupit, když přijela prodejna, tak prostě jídlo neměli, když si v zimě nenanosili dříví, které přes rok nadělali, tak mrzli, když si nevyprali prádlo, tak neměli v čem chodit. Když si neuvařili, tak prostě nejedli. Poddávat se splínům a rochnit se v „depresích“ prostě nestíhali.

A to ani nezmiňuji, že tu byly i takové „drobnosti“ jako druhá světová válka, okupace, komunisti, pracovní tábory, vězení za nepohodlnost, udávání… a podobně. Lidé žili neustále ve strachu o život, nevěděli, komu mohou věřit nebo kdy si kvůli nějakému falešnému udání přijdou i pro ně, a přesto se dokázali radovat, milovat a žít. Čím méně měli, tím více si užívali toho dobrého, co je v životě potkalo. Dnes už lidi potkávají hlavně dobré věci a lidé si jich neumí vážit.

Samozřejmě, tragédie nám ze života nezmizely. Lidé umírají. Máme nemoci, autohavárie a další věci, které nás trápí, ale to měli i v minulosti. Tam měli zase jiné nemoci, na které lidé umírali kvůli neexistujícím lékům, nebo proto, že neměli na lékaře, umírali na špatné podmínky v práci, které nikdo neřešil, byly souboje, války… a museli se s tím dokázat vyrovnat, protože smrt je prostě součástí našich životů.

I v minulosti měli lidé psychické problémy, nebudu tvrdit, že ne. Jenže ty byly opravdu vážné. Když si někdo myslí, že je někdo jiný, slyší hlasy, má rozdvojenou osobnost, je nepříčetný a podobně, tak to jsou situace, kdy je očividně něco špatně a je potřeba se o nemocné postarat. Ale je rozdíl mezi tím a tím, když nesnášíte svůj budík, protože vás ráno budí do práce a vám se tam nechce. To není nemoc, to je znamení, že máte udělat změnu ve svém životě a když jí neuděláte, tak prostě budete dál nešťastní. Důležité je si uvědomit, že překážky jsou od toho, aby je člověk překonal a ne, aby se před nimi zhroutil a běžel se schovat.