Článek
„Nemusíš na chemoterapii, pane Nováku. My to zvládneme jinak. Nech tělo léčit se samo.“ Tahle slova mu řekl muž v lněné košili s certifikátem od bůh ví koho. A táta mu věřil. Protože to znělo hezky. Líp než slova jako cytostatika, zvracení, vypadávání vlasů a únavné týdny v nemocnici.
Byla to slova o naději bez bolesti. O víře bez vědy. O léčbě, která prý respektuje duši.
A tak si táta otevřel peněženku. A pak ji otevíral znovu. A znovu. A znovu.
700 000 Kč za iluze
Bylinky z Tibetu. Kapky z Peru. Křišťály, které měl nosit u srdce. Hodiny „terapie“ za deset tisíc. Analýzy aury, homeopatika, masáže, které „čistily lymfu“, a dietní plány, po kterých mu bylo hůř než po chemoterapii.
A vedle toho faktury. Účtenky. Převody. Každý měsíc desítky tisíc korun. Celkem přes 700 000. Peníze, které měl našetřené na důchod, na opravu střechy, na vnoučata.
Pryč. Rozplynuly se v dýmu vonných tyčinek a falešné důvěry.
Věda není dokonalá. Ale šarlatáni zabíjejí rychleji.
Nikdo netvrdí, že klasická medicína je bez chyb. Není. Je drsná, bolestivá, plná vedlejších účinků. Ale je založená na datech, výzkumech a realitě. Alternativní léčitelé? Ti jsou často založení na strachu. Na tom, že vám nabídnou zkratku ve chvíli, kdy jste zoufalí. Ve chvíli, kdy vám někdo řekne: „Máte rakovinu,“ nejste racionální. Jste zlomení. A oni to vědí.
Táta se rozhodl. A já jeho rozhodnutí respektovala. Ale dnes bych chtěla vrátit čas. Vytrhnout mu ty esoterické brožury z ruky. Zvednout telefon a oznámit ty podvodníky. Protože ho neléčili. Vysávali. A já jim to nikdy neodpustím.
Umřel na ztracený čas.
Když jsme ho konečně přesvědčili, že se musí jít léčit do nemocnice, bylo pozdě. Mnoho příliš pozdě. Rakovina už dávno metastázovala. Klasická léčba už byla jen o úlevě. Už mu nikdo nemohl pomoct. A víte, co bylo nejhorší?
Táta pořád věřil. Až do konce. Ještě na lůžku nám šeptal, že tělo se samo uzdraví, jen musí chtít. Nepřestával věřit ani tehdy, když umíral. Protože v sobě nosil víru – a někdo ji zneužil.
Kdy konečně řekneme nahlas, že tohle JE zločin?
Nevím, proč ti lidé pořád smějí podnikat. Proč není trestné říct člověku s rakovinou: „Pojďte, za pár desítek tisíc vás vyléčím dotykem ruky a harmonizací čaker.“ Nechť si každý věří čemu chce. Ale jakmile začnou „léčit“ lidi s reálnými diagnózami a odvádět je od medicíny – mají krev na rukou.
Můj táta by možná stejně umřel. Ale nemusel by umírat v bolestech, zklamaný a okradený.
