Článek
Poslední dobou to vypadá, jako by se s „psycho“ diagnózami roztrhl pytel, kdo nemá alespoň nějakou poruchu, jako by nebyl. Každý druhý má alespoň hyperaktivitu, ADHD, nějakou sociální fóbii, panické ataky, nebo depresi. V naprosté většině si lidé sice diagnózy stanovují sami podle internetu, ale je pravda, že počet invalidních důchodů „na hlavu“ skutečně stoupl.
Těžká doba plodí silné lidi
V minulých dobách tolik duševních problémů nebylo. Bylo to tím, že lidé byli silnější? Já si nejsem úplně jistá.Podle mě to bylo tím, že měli plno práce s tím, aby přežili a neměli čas se rýpat ve svém duševním rozpoložení a zkoumat každý „prd“. A i když třeba duševní problémy měli, nemohli se jim poddat, lehnout si do kouta a nechat se obskakovat, nebo žádat po někom úlevy. Nebyl totiž nikdo, kdo by je vyslyšel, a tak museli zatnout zuby a fungovat. Možná to pro ně bylo těžké, ale šlo to. Stejně jako by to šlo i velké většině dnešních lidí, kteří své často jen údajné diagnózy používají jako štít, aby se ochránili před tím, do čeho se jim nechce nebo co je nebaví či se jim nelíbí. Jako třeba docházka do zaměstnání.
Sociální fobie za komunismu
Přemýšlím, jak žili lidé, kteří měli sociální fobii třeba za komunismu. Tehdy byla práce povinná, jinak šel člověk sedět a homeofficy neexistovaly. Tak jak to teda ti lidé dělali? Velice jednoduše, prostě zatnul zuby a šli pracovat mezi lidi. Bylo to pro ně těžké, nesnášeli to, ale pobyt ve vězení by pro ně byl daleko horší. Navíc by tím ohrozili celou svou rodinu. Zkrátka a jednoduše, měli motivaci to překonat, a tak to prostě překonali, byť to pro ně bylo hodně náročné.
Deprese za okupace
Nedovedu si představit, že během druhé světové války netrpěli lidé depresemi. Kdy jindy než během okupace vlasti cizím národem. Člověk nemohl věřit nikomu, neměl nic jistého, jen se snažil přežít, ale celou dobu jen čekal odkud to přiletí. Lidé museli žít se sklopenou hlavou, trpět zločiny okupantů, neměli, jak se dovolat práva a neměli tušení, kdy a jestli vůbec, to skončí. Jestli existuje situace, která by vyvolala depresi snad v každém, tak je to podle mě právě toto. A přesto se lidé nesesypali a fungovali. Chodili z práce a do práce, sháněli jídlo, smáli se, žili, milovali se, měli svatby i děti. Protože život si vždycky najde cestu a pud sebezáchovy je silnější než cokoliv jiného. Oni se prostě nemohli sebrat, zavřít se doma nebo utéct za hranice. Žili tehdy a tam v situaci v jaké byli a museli dělat vše proto, aby přežili. Nebyl nikdo, kdo by se o ně postaral, museli to prostě zvládnou sami. A světe div se, zvládli to. Protože tam nebyl nikdo, kdo by je vzal za ručičku, politoval je, předepsal prášky a doporučil jim, aby se měli rádi, rozmazlovali se, zbytečně se ničím nezatěžovali a nestresovali a snažili se hodně odpočívat. Ono by to bylo i velmi směšné doporučení ve chvíli, kdy vám pod okny jezdí tanky.
Každopádně ti lidé, kteří byli v každodenním ohroženi to zvládli, tak proč to dnešní sněhové vločky zvládnout nedokážou a dožadují se úlev a pomoci od společnosti?
