Článek
Seděla jsem v „našem“ bytě za čtyři a půl milionu a cítila se jako ve zlaté kleci. On u mobilu, televize hučí, mezi námi prázdno. Sebrala jsem odvahu: řekla jsem mu, že chci víc blízkosti, zájem, společné plánování, ne jen spolubydlení se sdíleným účtem. Zvedl oči, protočil je a pronesl: „Ty jsi furt s něčím nespokojená. Máš byt, stabilitu, mě. Přeháníš.“ V překladu: drž pusu, máš splněno. V tu chvíli mi došlo, že pro něj láska skončila podpisem hypotéky.
Hypotéka jako pouta, ne jistota
Byt miloval víc než cokoli živého. Hypotéka pro něj byla důkaz dospělosti, pro mě koule na noze. Všechno se točilo kolem splátek: kolik utratím za jídlo, jestli fakt „musím“ ke kadeřnici, jestli by nestačila dovolená na chatě. Sex vycházel na jednou za měsíc, komunikace byla „koupila jsi rohlíky?“ Kdykoli jsem zkusila otevřít téma, že mě to dusí, vytáhl kartu: „Víš, kolik mě všechno stojí?“ Jako by složenky nahrazovaly city.
Najednou jsem se viděla za deset let: stejná sedačka, stejný člověk s pivem, stejné „přeháníš“. A najednou bylo jasné, že jestli neodejdu hned, zmizím sama sobě.
„Jsi moc náročná“ – ne, jen jsem se probudila
Poslední rozhovor byl krátký. Řekla jsem mu, že se cítím sama, že nechci žít vedle někoho, kdo mě bere jako bonus k nemovitosti. On spustil: „Dnešní ženské chtějí pohádku. Život je o jistotě. Jste moc náročná.“ Ve mně se něco sepnulo. Ne, nejsem náročná. Jen nejsem kus nábytku.
Začala jsem plánovat odchod. Zjistila jsem, že byt je psaný hlavně na něj – já jen jako spoludlužník „pro jistotu“. Rozhodla jsem se, že mu tu jistotu nechám celou. Hypotéka, na kterou tak pyšně ukazoval, zůstane jemu. Já si vezmu jen svoje věci a sebe.
Nechala jsem mu zdi. Sobě dala svobodu
Když přišel domů a uviděl krabice, nechápal. „Co to děláš?“ – „Odcházím.“ Spustil paniku: byt, splátky, závazky, jak mu to můžu udělat. Klidně jsem mu řekla, že právníci to nastaví tak, aby si svůj sen platil sám. Že jeho byt je pro něj vesmír, pro mě peklo.
Odešla jsem bez scény, jen odevzdala klíče. „Jednou zjistíš, že jsi zahodila jistotu,“ řekl. Možná. Ale radši zahodím majetek než sebeúctu. On má dodnes svůj byt a příběh o nevděčné ženské. Já mám konečně život, ve kterém nikdo neoznačuje moje touhy za „přehnané“, jen proto, že se mu nevejdou do splátkového kalendáře.
