Článek
Neuhodil mě. Nespal s jinou. Neutrácel za automaty. Byl „hodnej“. A právě to bylo to největší peklo. Hodnej, líně bezpečnej, samozřejmej. Ne že by mě miloval – spíš mě měl na skladě. Vždycky doma, vždycky k ruce, vždycky připravená.
Chtěl mě jen do statistik. Jako součást výbavy: auto, televize, přítelkyně. Občas pusa, občas sex, jinak klid. Nezajímal se, neptal se, nestaral se. Ale hlavně – čekal, že nikam nepůjdu. Že jsem jeho. Navždy.
Přestal se snažit. A já jsem přestala čekat.
Jasně, ze začátku se uměl snažit. Pár kytek, pár zpráv, kino, občas večeře. Ale jakmile mě „získal“, spadnul do módu „už nemusím nic“. A přesně tak to vypadalo. Dárky nula, zájem nula a rozhovory, kde řešil jen sám sebe.
A já? Já jsem se z ženy stala provozní jednotkou. Vařila, plánovala, uklízela, myslela za nás oba. A on seděl, jedl a tvářil se, že vztah běží sám. Jenže já nejsem perpetuum mobile.
A tak jsem si sbalila. Bez slz. Bez keců. Bez něj.
Jeden večer jsem přišla domů. Na stole talíř, kde zasychal guláš. V ložnici ponožky. V obýváku on. S ovladačem v ruce a tupým výrazem, který neznamenal nic. A tehdy to ve mně cvaklo.
Tohle už není vztah. Tohle je jen kolonka v Excelu.
Tak jsem si zbalila. On si toho všiml až u třetí tašky. „Co blbneš?“
Já: „To, co jsem měla udělat už dávno.“
Největší facka? Ticho. A nepřítomnost.
Čekal výčitky. Slzy. Možná hysterii. Místo toho dostal klid. A prázdno. A vzkaz:
„Myslel sis, že mě máš jistou. Teď máš jistý jen to, že už mě nikdy neuvidíš.“
Teprve pak mu to došlo. Začal psát. Volat. Posílat omluvy. Květiny. Texty o tom, jak si „nevšiml“, jak „mě miluje“, jak „to myslel jinak“. A já? Já si je nechala jako screenshoty. Pro případ, že bych snad někdy zapomněla, jak moc se nesnažil, když na tom ještě záleželo.
Ženy neodcházejí kvůli jedné hádce. Odcházejí potichu. Ale navždy.
Ne, nebylo to kvůli jedné věci. Bylo to za všechny ty momenty, kdy jsem mu stála za míň než seriál. Za všechny ty večery, kdy se ani nezeptal, jak mi je. Za všechna ta „vždyť je to dobrý“, když to bylo všechno, jen ne dobrý.
A kdyby se ptal, co mě dorazilo? Věta:
„Ty nikam nepůjdeš. Stejně bys to beze mě nezvládla.“
Tak jo. Dneska zvládám. Bez něj. A s chutí.
Děkuji Daně za příběh.
