Děti nejsou neplacená síla. Pomáhání rodičům jim ničí dětství.

Děti se dnes mají jak prasata v žitě. Aspoň tak to vidí celá generace rodičů, kteří vyrůstali s motykou v ruce, na statku nebo u pásu. A tak se rozhodli to „spravit“. Věří, že když jim dítě nebude od útlého věku pomáhat, vyroste z něj rozmazlený spratek. A tak spousta dětí vstává s budíkem, po škole běží domů vařit, hlídat sourozence, věšet prádlo, zametat dvorek a být „užitečné“.

Pomáhat? Ano. Ale je rozdíl mezi pomocí a pravidelnou neplacenou prací pod výhrůžkami, výčitkami a tlakem. Dítě není au-pair, hospodyně, pečovatelka ani nosič vody. Dětský mozek se vyvíjí, dětství má být čas objevování a hraní, ne systém povinností a „zodpovědnosti“, kterou by měl nést rodič.

Kolik z nás si do dospělosti přineslo pocit, že když nic neděláme, jsme k ničemu? Že musíme pořád makat, být užiteční, nezdržovat, nezaclánět? Že klid je nezasloužený luxus? A přesně to vzniká v rodinách, kde děti nikdy nesměly být dětmi. Kde byly hodnocené podle výkonu. Kde si nesměly hrát, dokud nebylo všechno hotové. Kde dostávaly najevo, že jsou zátěží, dokud neobslouží domácnost.

Děti, které byly celý život „hodné a pracovité“, často ve třiceti „bouchnou“. Mají syndrom vyhoření, úzkosti, vnitřní vztek na rodiče i partnera, protože se nikdy nenaučily zastavit. Věří, že jejich hodnota roste s množstvím odvedené práce. A často ani netuší, proč se cítí tak zničené. Je to důsledek dětství, kde láska byla podmíněná výkonem.

Dítě nemusí „pomáhat, protože ho rodiče živí“. To je vaše volba, že jste ho přivedli na svět. Pomoc má být dobrovolná, laskavá, přiměřená věku. Ne způsob, jak si léčit vlastní bolístky z těžkého dětství. A už vůbec ne trest za to, že se má dnes „líp než vy“.

Nejde o to, že by děti neměly znát hodnotu práce. Ale když je naučíte, že musí „pořád něco dělat“, nikdy nepochopí, že i nicnedělání má svou hodnotu. Že jsou cenné i ve chvílích, kdy neslouží jiným. A že láska není odměna za to, že fungují jako vaše levná pracovní síla.