Článek
Těšila jsem se. Po měsících práce, domácnosti, starostí a tichého dusna mezi námi konečně padlo slovo „dovolená“. Moře, slunce, ticho, odpočinek. Jen my dva.
Jenže pak přišla věta, která všechno zabila:
„Co kdyby s námi jely i děti? Bylo by to fajn, budeme jako rodina.“
Zastavil se mi dech. Rodina? Myslel tu naši, nebo tu svou bývalou?
Ne, nevadí mi, že má děti. Vadí mi, že mám být automaticky ta, co se o ně postará.
Tohle není o tom, že bych nesnášela jeho děti. Ani o tom, že bych nepochopila, že jsou jeho součástí. Vím to. Respektuju to. Ale co už opravdu nehodlám dělat, je skákat, vařit, hlídat a tvářit se, že je to „moje dovolená“.
Protože když jedeme s dětmi, znamená to vstávání, vaření, řešení scén, tahání věcí, hledání ztracených plavek, zmrzlina na tričku a večer s pohádkou místo vína na terase.
A hádejte, kdo má všechno na starost? No přece já. Protože „on je táta, ne máma“.
Radši zůstanu doma. Nejsem placená pečovatelka.
Zamrzl. Podíval se na mě, jako bych právě nakopla štěně. „To myslíš vážně?“
Jo, myslím. Protože on se mě ani nezeptal. Jen mi oznámil, že se moje představa dovolené promění v další službu.
Neřekl: „Zvládneme to spolu.“
Neřekl: „Chci s tebou být, uděláme si to krásné.“
Řekl: „Pojedeme jako rodina.“ Ale tahle rodina, kterou si vysnil, byla složená z něj, jeho minulosti a mě jako náhražky jeho bývalky.
Ne, nejsem hysterka. Jen jsem už příliš dlouho držela pusu.
Tahle „role nové ženy“ je totiž plná pastí. Na jednu stranu má být člověk tolerantní, pochopení, podporující. Na druhou stranu má být neviditelný, když se rozdávají práva.
Má se starat, ale nezasahovat. Milovat, ale nevnucovat se. Sloužit, ale mlčet.
Jenže já mám taky vlastní život. A představu o tom, co je pro mě odpočinek. A nehodlám každé prázdniny obětovat proto, abych si zasloužila uznání, které nikdy nepřijde.
Přestaňme dělat z nových partnerek chůvy na plný úvazek.
Protože to, co mnohým připadá jako „normální“, je ve skutečnosti past.
Je to tichý ústup sebe sama ve jménu „kompromisu“. Ale jaký kompromis je to, když jedna strana jen dává a druhá bere?
Já jsem řekla ne.
Zůstanu doma.
A víte co? Udělám si tu dovolenou po svém. S klidem. Bez scén. Bez slz.
Protože i když nejsem jejich matka – jsem žena. A začínám si znovu dovolit být i člověk.
