Článek
V lednu si stěžovali, že nemají na energie. V únoru neměli na obědy pro děti. V březnu je zaskočilo, že se musí platit daně. A teď? Teď obsazují hotely rychlostí blesku, aby na ně taky zbylo místo na lehátku u moře.
Český národ si stěžuje, že nemá peníze, ale podíváš se na prodeje letních zájezdů a vidíš realitu: vyprodáno. Chorvatsko praská ve švech, Egypt v akci bereme jak rohlíky, all-inclusive pobyty mizí dřív než výplata v půlce měsíce. Ale prý nemáme ani na máslo. No jasně.
Stěžovat si je český sport. A dovolená u moře taky
Máme zvláštní národní schopnost: brečet, že nemáme, a přitom utrácet, jako bychom právě vyhráli v loterii. Nejlepší jsou ti, co si stěžují na drahé potraviny, ale pak ti ukážou svou fakturu za zájezd na Kanáry. „Bylo to výhodný, jen 27 tisíc.“ Aha. Takže na cherry rajčata v obchodě nadáváš, ale tři noci v hotelu u moře ti přijdou v pohodě.
A nedejbože, když někdo zůstane doma. To je hned „chudák, co si nemůže nic dovolit“. Protože my už se neumíme odpočinout jinak než s kufrem na letišti a fotkou v plavkách na pláži. Ale když přijde řeč na rozpočet domácnosti, tváříme se, že jsme na hraně přežití.
Priorita číslo jedna: hlavně ať máme fotku na Instagram
Na kroužky peníze nejsou, ale značkové plavky a nový kufr se do feedu hodí. Děti neumí říct tři věty anglicky, ale „u moře prostě být musí, jinak je to hrozný“. A tak se točí, půjčuje, splácí a hlavně – jede se.
Zážitky místo majetku, říká nová generace. Jenže když si ty zážitky platíš na dluh, nejsou to vzpomínky. Je to přiznané pokrytectví.
Když máš na dovolenou, tak nebreč, že nemáš na jídlo
Tahle země potřebuje jedno: začít mluvit na rovinu. Buď nemáš, a tak nejezdíš, nebo jezdíš – a tak si nestěžuj. Protože to věčné fňukání, jak je těžké vyžít, zatímco si objednáváš čtvrtý drink u bazénu v Turecku, je prostě směšné.
Jestli máš na týden v resortu, tak máš dost i na běžný život. A tak si přiznej, že možná jen nechceš utrácet za věci, které nejsou něco extra. Jako je školní pomůcka. Nebo zubař. Nebo splátka pojistky.
Nejsme chudí. Jsme jen rozmazlení
Tahle iluze, že jsme všichni na dně, je pohodlná. Můžeme si stěžovat, závidět, srovnávat. Ale realita je jiná. Nejsme chudí. Jen máme přeházené priority a neskutečný dar si všechno omluvit.
A pak se divíme, že doopravdy chudí si nekoupí ani místenku do vlaku, zatímco my letíme dvakrát ročně do tepla a doma brečíme, že máslo stojí padesát korun.
